Chceme-li se zachránit, musíme začít hrát férově. Podstatou korupce, čili zkaženosti, je úsilí, aby nevyhrál ten nejlepší. Nezachrání nás ani majetkové přiznání, ani mocnější protikorupční policie, ani vytvoření dalších veřejných registrů. Zachránit nás může smysl pro férovou soutěž.

Rozkol v ČSSD ale i v ODS ukazuje k tragické tendenci české politiky. Na údajně třicetičlenném grémiu ČSSD kdosi navrhnul, že by předseda Sobotka neměl vést vyjednávání o složení nové vlády a dvě třetiny to v hlasování potvrdily. Vůbec není podstatné, kdo se s kým před tím sešel, vůbec není podstatné, kdo to navrhnul, podstatné je, že většina nejvyšších představitelů neumí samostatně uvažovat. Návrhů v demokratickém prostředí padají tisíce, někdy hloupých, ale rozhodující je soudnost hlasujících a jejich schopnost rozhodovat se podle toho, kdo je delegoval a co od nich očekává. Zastupitelská demokracie znamená, že delegát či funkcionář někoho zastupuje a někomu je odpovědný. Nerozhoduje se podle svých ambicí a svých zájmů, nerozhoduje se podle atmosféry a okolností. Nerozhodují se podle zákulisních dohod. Spory v ČSSD se vedou o to, zda smí volený reprezentant něco samostatně navrhnout či se samostatně sejít třeba s prezidentem. Nejsou namířeny proti těm, kdo se nechají ovládat jako stádo, ale proti těm, kdo samostatně něco navrhnou. Aby politika fungovala, musí mít stát dostatek politiků, kteří se po desetiletí trénují v samostatném uvažování a k tomu patří, že se někdy zmýlí. Mlčící přikyvovač se nikdy nezmýlí, ale ohrožuje stabilitu demokratického systému. Politika založená na přikyvovačích je vratká a nestabilní. Systémovou chybou ČSSD nebylo to, že někdo něco navrhnul, ale to, že to nesamostatní představitelé vedení ČSSD odsouhlasili, aby pak v zápětí zase znovu obrátili. Soudní lidé přece nemohou během tří dnů takto měnit názory.

Vratkost spočívající v nefungujících stranách ukázala i ODS. Členové přece dobře věděli, že Martin Kuba je vázaný s kmotrovským prostředím a že s ním nelze obstát ve volbách. Kvůli tomu přece odešel z ODS Michal Doktor. Báli se však stát si na vlastním názoru. Báli se být odpovědní. Výsledkem je ostudný propad lídra. Ukázalo se, že primárky v ODS nevybírají ve svobodné férové soutěži ty nejlepší.

Demokratický systém založený na férové soutěži je stabilní právě proto, že se dá předvídat, co budou občané, členové strany, delegáti chtít a na čem jim bude záležet. V autokratické atmosféře, která nepřipouští polemiku s mocnými, je předvídatelnost nulová a naopak je nutné počítat s neustálými převraty, puči, zákulisními útoky, spikleneckými dohodami a podobně.

V komunistických stranách férová konkurence nebývala zvykem. Pučem se k moci dostával nejvlivnější a po uchopení moci zlikvidoval všechny své protivníky. Kdo jednou ztratil funkci, musel počítat s tím, že bude obrazně řečeno popraven. Proto se představitelé tak křečovitě drželi svých křesel, proto tak paranoidně podezírali každého ze spiknutí, proto tak poslušně přikyvovali mocnějším a proto tak rychle převlékali kabát, když k nějakému puči došlo.

K utvrzování autokratického nestabilního prostředí napomáhají naše média. Jejich úkolem by mělo být asistovat při svobodné soutěži myšlenek a iniciativ. Vyhodnocovat politické iniciativy a posuzovat neotřelost politických návrhů je mnohem těžší, než pozvat si na předvolební debatu představitele nejmocnějších stran podle nějakých průzkumů. Jako by se olympiády směli zúčastnit jen ti, kdo už mají medaili z předchozích olympiád. U soukromoprávních médií se dá něco podobného čekat - atraktivita střetu známých osobností znamená zvýšení zisku, ale veřejnoprávní by si zasloužila zrušení, když potírají férovou soutěž. Pan Moravec donekonečna zve v neděli mocné, nikoli chytré. Mocní tak zůstávají mocnými a česká politika se zákonitě dostala do krize. O férové soutěži, na níž stojí antická demokratická tradice, v níž rozhoduje váha politických myšlenek a argumentů, nikoli funkce těch, kdo je přednášejí, si můžeme ve veřejnoprávních médiích nechat zdát. Vzhledem k zatuchlosti veřejnoprávních médií si snad můžeme dělat naděje, že nějaká komerční televize přijde s nápadem postavit proti mocným chytré třeba i z mimoparlamentní opozice. Jsou-li mocní tak dobří, jak si myslí, musí přece umět obhájit své schopnosti i před zdánlivě slabými. Příběh o Davidovi a Goliášovi ukazuje, že silní nejsou za všech okolností lepší. Vytvářet prostor pro férovou soutěž politických myšlenek je nejspíš posledním důvodem pro existenci veřejnoprávních médií. Nechtějí-li to dělat, nepotřebujeme je. Všechny jejich ostatní funkce už přebírají komerční média.

Česká politika nefunguje, protože nám chybí smysl pro férovou hru. Není ani ve sportu, není v silničním provozu, není v politice. Možná nám chybí i v osobních vztazích. Chceme-li žít ve slušném, státě, potřebujeme bezvýhradně trvat na tom, že porušení svobodné soutěže poškozuje nás všechny.