Sdělím jednu dnes velmi nepopulární myšlenku: co je to demokracie? Uvažujme. Jak vznikla? Z čeho? Jaká je její podstata? Na jakých základech se budovala a spočívala? Není ono to vlastně aplikované to odmítané, pohrdané a nenáviděné (kým?) Desatero? Pamatuji totiž, že s koncem habsburské monarchie v naší vlasti občané dychtili skončit také nejen s habsburským katolicismem, ale s církví vůbec a nadšeně z ní vystupovali, ba likvidovali i její hmotné symboly - nezúčastnila se kácení Mariánského sloupu dokonce i Milada Horáková?

Místo opovrhovaného Desatera si občané začali určovat desatera vlastní, lépe hovící lidským sklonům a vedlo to nakonec k témuž výsledku, jako kdyby spřežení koní odhodilo postroje, vykašlalo se na kočího a rozběhlo se, kam který kůň chtěl. Stanovily se sice zákony postihující činnost proti bližním i společnosti, ale přestaly se budovat v lidech zábrany vnitřní. Pak už stačilo být dost - nerada to říkám - vzdělaný, aby jedinec promyslel právní a ekonomické možnosti a rizika nemorálního přečinu a žádná vnitřní závora mu nemohla bránit v jeho provedení. Osobní svoboda jedince nespoutaná nějakým vyšším imperativem se nutně časem stává zvůlí.

Nelobbuji, prosím, za návrat povinného náboženství, moje rodina s ním skoncovala v roce 1918 (ovšem následky během tří generací byly katastrofální), ale ke vzdělání ve hmotném smyslu patří nutně i kultivace toho, co živočišnému druhu dává možnost přežít. U zvířat je to pud, u člověka vědomé poznání: že jsou jisté zákony mimo schopnosti jednotlivce něco na tom změnit podle momentální libosti. Nějaké opatření v tom smyslu považuji za velice potřebné, aby ta demokracie byla opravdu demokracií!

Už jsem jednou navrhovala něco jako hlavního psychiatra, "pandán" k hlavnímu hygienikovi. Hygienici se úspěšně starají o bariéry proti epidemiím tělesným, ale strašně nám chybí řízená péče starající se o ty pandemie morální. Pokud nebudeme mít péči v tomto smyslu, je zbytečné a marné řešit lidská selhání pouze laicky.