Za rozvoj naší technické civilizace vděčíme kromě lidské invenci a zvídavosti především matematice. Bez ní by nebyly složité konstrukce, elektronika nebo lety do vesmíru. Matematické modely nám umožňují postoupit dál a obor kvantifikovat. Je to úžasné, co vše dovedeme dnes spočítat. Od mikrosvěta pomocí kvantové mechaniky, přes náš každodenní svět, kde vystačíme často i s „obyčejnou“ Newtonovou mechanikou, až po vesmírné dálavy, kde musíme sáhnout k teorii relativity.

A přesto má matematika z hlediska reality jeden velký problém s časem. Zachází s ním totiž až příliš velkoryse. Umožňuje jednoduše cestovat časem sem a tam. To jí samozřejmě umožňuje ta úžasná kouzla a výsledky, ale my víme, že v běžném životě tomu tak není. Čas je šipkou, šípem, který má svůj jediný neúprosný směr vpřed a tam také uhání nezávisle na naší vůli. A to matematika vyjádřit neumí. Spočítám-li sinus 30° dnes a pak za rok, dostanu vždy stejnou jednu polovinu. A přesto to nejsou stejné poloviny, protože je dělí jeden rok. Matematika popisuje jakýsi ideální nadčasový svět a ne ten skutečný, ve kterém musíme i jednou umřít. Matematika se oprostila od tohoto našeho reálného času, shonu a snažení. Ona má dost času zrát a rozvíjet se staletí. To jen my jsme netrpěliví a chceme, aby výpočet na počítači netrval moc dlouho, abychom měli výsledky našeho snažení ještě dnes nebo aspoň zítra. Abychom to stihli.

Matematika často používá svůj čas ve formě následnosti událostí. Třeba v důkazech. Předpokládejme A, pak z něho vyplývá B a nakonec se dostáváme k C. Nebo má své výpočty postupných aproximací. Co když i náš čas je jen hromaděním událostí dle příčiny a následku? Ale ne, i ten největší lenoch, který nedělá vůbec nic a nic nesleduje, stárne. My navíc svůj čas vnímáme fyziologicky. Jistě uznáte, že je rozdíl v „trvání času“ mezi pěti minutami na zubařském křesle a v náruči milované ženy. Jinak dlouhý byl rok v dětství a nyní ve zralém věku. Čas je v našich životech i mírou. Mírou čeho? Kolik uplynulo hodin, let? Ne, mírou naplnění našich tužeb, přání či povinností. Mírou naděje či zoufalství.

Moderní fyzika dospěla ke konceptu nedělitelného časoprostoru a i my v běžném životě máme často sklon chápat čas jako „vzdálenost“. Od této vzpomínky nás už dělí „vzdálenost“ tří let nebo světová válka je nám už vzdálena 70 let. Ostatně svatý Augustýn kdysi prý řekl: „Já vím a cítím, co je to čas, jen když se mě zeptáte, tak vám to nedovedu vysvětlit.“

Naše využití matematiky je založeno na analogiích, dualitách. Pythagorovu větu můžeme zapsat matematicky nebo ji znázornit geometricky jako čtverce nad stranami pravoúhlého trojúhelníku. A obdobně fungování reálného objektu nahradíme jeho matematickým modelem. Ten nám umožní hodně, ale ne všechno. Není to totéž jako reálný objekt. Model se umí „vracet“, ale v reálném životě se vracet nemůžeme.

A tak obdivujme matematiku, ale žijme si své životy.