Tak pevná vazba mezi voliči a stranami, k nimž se hlásí, jako je nyní zde, nebyla od roku 1996. Zjistili to sociologové z Centra pro výzkum veřejného mínění.

Za přesvědčené přívržence se označila pětina lidí, kteří upřednostňují některou z politických stran. Více než polovina dotázaných odpověděla, že se „svou“ stranou souhlasí většinou, ale na něco mají jiný pohled.

Nejčastějším důvodem, proč lidé volí jimi preferovanou stranu, je shoda s programem. S nepatrným rozdílem následuje důvěra k čelným představitelům a blízkost obecného ideového zaměření.

Těsný vztah voličů s politiky je předpokladem funkčnosti parlamentní demokracie. Měli bychom se radovat. Jenže jsou na této obloze černé mraky. Vždyť tradiční partaje jsou nahrazovány novými hnutími, často dost nečitelnými, ba populistickými. Napříč Evropou jsou na vzestupu extremisté. Nezmenšilo se ani žehrání občanů na politiku a na ty, co ji vytvářejí.

Vtírá se pochybnost, zda se především neupevňuje vazba mezi hlasateli a příjemci dogmat, fake news a dezinformací, či mezi těmi, kteří víc než na rozum spoléhají na nějaký typ víry.

Z šetření CVVM čteme, že „nejpevnější voličské jádro mezi svými voliči mají lidovci, komunisté a SPD. Za přesvědčené příznivce se označilo 44 procent sympatizantů KDU-ČSL, 35 procent KSČM a 27 procent SPD. Při započtení respondentů, kteří se stranou souhlasí většinou, má nejpevnější voličské jádro SPD (80 procent), KSČM (79 procent) a lidovci (77 procent). Naopak nejvyšší podíl voličů se slabou vazbou na stranu průzkum zaznamenal u TOP 09.“

V této souvislosti sotva překvapí zpráva, že se s TOP 09 rozchází europoslanec Jaromír Štětina. Do květnových voleb chce jít s novým hnutím Evropa společně. Štětina přitom prý dál s topkou sympatizuje, nejspíš mu vyhovuje i její program. Těžko ale snáší její současné vedení s Jiřím Pospíšilem v čele.

To mu stačí, aby tříštil už beztak slabé spektrum proevropských stran. Zatímco TOP 09 se spolu se Starosty a nezávislými snaží vytvořit co nejširší a nejsilnější kandidátní listinu, my na Štětinově příkladě sledujeme, jak do značné míry nelogicky eroduje loajalita ke standardním stranám.

Něco podobného může brzy přijít na levici. Hned několik skupin tiše v koutku plánuje vznik nové strany, jež by byla atraktivní pro levicové liberály či radikální socialisty. Stávající tvář ČSSD připadá mnohým příliš kompromisnická vůči velkému kapitálu reprezentovanému miliardářem Babišem, ale také méně solidární a méně internacionalistická, než by se u sociální demokracie předpokládalo. Dá se ale tušit, že architekti „nové levice“ pochodí asi podobně jako Štětina.

Nestačí mít vizi, nutné je umět o ní přesvědčit voliče. K nim si klasické strany, ale i klasické politické proudy razí cestu obtížně. Naopak hnutí ANO, které tvrdí, že je tu pro všechny, sice nemá pevné voličské jádro, ale dokáže posbírat hlasy zleva zprava.

Andrej Babiš je na to pyšný. A nad těmi, co by chtěli napravit nemastnost neslanost jeho družiny, se ušklibuje. Ostravského primátora Macuru a brněnského exprimátora Vokřála, kteří chtějí vést debatu o ideové profilaci ANO, rovnou označuje za frakci, podle něj liberálně-demokratickou.

Občas též naznačí, že to má těžké s pravicovými ministryněmi Schillerovou a Novákovou. Ty přitom asi víc než směr, kudy jde ANO, trápí neustále otevřená a štědrá Babišova náruč.

Jenže Andrej Babiš ví, že víc než z pevné vazby mezi voliči a stranami se dnes dá vytěžit z nadbíhání těm, co v éře nejistot a tekutého hněvu tápou a hledají ochranu.