20.10.2019 | Svátek má Vendelín


POLITIKA: Mlha přede mnou, Bátora všude

22.8.2011

Nejprve několik poznámek: jak známo, první zákon první republiky přijal všechny rakouské zákony. Takže pro státní úředníky platil služebním zákon 15/1914 ř.z., o služebním poměru státních úředníků a státních sluhů.

Ten platil až do roku 1965, kdy byl přijat zákoník práce. Ten, z pochopitelných důvodů, totiž po vybudování socialismu, zrušil rozdíl mezi zaměstnaneckým poměrem soukromým a veřejným, neboť soukromé zaniklo. Služební poměr zůstal pouze u ozbrojených sborů a u hasičů. Protože přesto existovala potřeba mít zvláštní úpravu pro veřejnou sféru, dostaly se do zákoníku práce tzv. funkce obsazované jmenováním, kde byla – na rozdíl od služebního zákona – snížena ochrana těchto funkcí tím, že z nich bylo možné odvolávat bez udání důvodů.

V rámci domácích úkolů, které jsme měli splnit před vstupem do Unie, byla změna tohoto stavu: měli jsme přijmout standardní zákon o státní službě. To se skutečně stalo, byl schválen v roce 2002 ještě za vlády Miloše Zemana. Leč od té doby nenabyl účinnosti. Platí, ale není účinný.

Co z toho plyne? Není důvod se na státního úředníka dívat jinak než na jakéhokoliv jiného zaměstnance. Ano, pokud by vyšší státní úředníci byli ve služebním poměru, pokud by se jejich práce řídila kodexy, v kterých by dobrovolně přijali určitá omezení vyvážená postavením, které jim služební poměr garantuje, pak by samozřejmě bylo možné po nich požadovat, aby tomu svoje chování přizpůsobili.

Co ale dělat, když zákon není účinný, a přitom chceme, aby se podle něj úředníci chovali? Tj. aby se vzdali některých ústavních práv? Pak, obávám se, máme problém.

Čeština oplývá barvitými přirovnáními. "Já mám tě tak ráda jako pazdero v p..," pro veřejnoprávní rozhlas zadní části těla, "vždyť jseš blbej...," odpověděla slečna Klára Švejkovi ve Starém Kníně. Chtěla tím naznačit, že ho ráda opravdu nemá, neboť na rozdíl od moderátorky ČT si nemyslela, že pazdero je toaletní potřebou.

Představme si situaci v zemi, která nemá služební zákon, na jednom ministerstvu je ve vysoké funkci zaměstnán úředník s poněkud excentrickými názory, které se však evidentně líbí prezidentovi republiky. Země má vládu, v níž je prvním místopředsedou a ministrem zahraničí šlechtic s neortodoxním slovníkem.

I nastane tato situace: úředník – ale jako soukromá osoba, bez odkazu na svou funkci – se rozhodne napomenout velvyslance několika spřátelených zemí, kteří se neshodují s panem prezidentem v názoru na pochod gayů a lesbiček hlavním městem a dají to veřejně najevo. Šlechtic to okomentuje staročeským příměrem, že se úředník na svou funkci hodí, s prominutím, jako pazdeří na jistou část těla. Dodejme, že pazdero a pazdeří jsou synonyma.

Úředník si to nenechal líbit a o šlechtici a místopředsedovi vlády na svém soukromém facebooku napsal: „Chudáček starej… To se mu to bezostyšně prská, když ví, že ho přinejmenším ze tří důvodů nemohu vyzvat na souboj…“

Politická strana, jejímž je šlechtic předsedou, požádala, aby ministr, který drzého úředníka zaměstnává, ho neprodleně vyhodil za urážku prvního místopředsedy vlády, vůči níž má být loajální. Ministr to odmítl udělat s odůvodněním, že ctí svobodu slova, a nabídl svou omluvu. Jeho stranický kolega obvinil šlechticovu stranu, že její gesto je kamufláž, protože chce zabránit přijetí efektivního zdanění hazardu. A už se to mydlí před kamerami televizí jako v ladovské hospodě.

Nejde mi o to, kdo má ve sporu pravdu. Chtěl bych ukázat, že na špatných základech se nedá postavit alespoň trochu smysluplně fungující stát.

Za starého Rakouska, se zákonem o státní službě, bylo pochopitelně možné od úředníků požadovat, aby svoje soukromé politické postoje nedávali veřejně najevo. Ale je téměř neuvěřitelné poslouchat vrcholné politické představitele, jak z nonšalancí kouzelníků upírají úředníkům práva garantovaná Listinou základních práv a svobod! Někteří se nezastaví ani u úředníků, ale argumentují tím, že přece zaměstnavatel by vyhodil zaměstnance, který by o něm napsal něco urážlivého! To je skutečně tristní výsledek dvaceti let budování demokracie. Copak platí, že co je dovoleno Jovovi, není dovoleno volovi? Na základě komunistického ustanovení zákoníku práce o odvolání bez udání důvodu, jehož účelem bylo držet vedoucí pracovníky ve veřejné sféře ve strachu, někteří politici volají po omezení ústavních práv úředníků. Přitom téměř deset let nechávají ležet v zásuvce zákon o státní službě, který teprve by takovým sporům dokázal předcházet. To píšu při přesvědčení, že jistí úředníci by do svých funkcí nikdy neměli být jmenovaní.

Vysíláno na ČRo 6, publikováno na www.rozhlas.cz/cro6








 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.