V článku Ministerstvo pro destabilizaci vězeňství, který vyšel na mém blogu, na webu spolku Šalamoun a na dalších serverech, jsem velmi nevlídně okomentoval bouři ve sklenici vody vyvolanou souběhem neodpovědnosti České televize vůči státu a povídavosti některých úředníků ministerstva spravedlnosti, jež vedly k odvysílání reportáží Jiřího Hynka o údajném překročení pravomoci generálního ředitele Vězeňské služby ČR spuštěním projektu zřízení dvou speciálních eskortních jednotek Vězeňské služby ČR, a následné nevoli náměstka pro vězeňství a snad i ministra spravedlnosti. Článek vyvolal ohlas nejen z ministerstva spravedlnosti a z Vězeňské služby ČR, ale i od zmatené veřejnosti. Nutí mě to k zaujetí stanoviska k některým z nich.

Nemám co opravovat na vyjádření k chování České televize. Nepřísluší jí, aby se vměšovala do vnitřních sporů uvnitř resortu spravedlnosti, zejména ne bez ověření stanovisek obou stran. Po získání dalších věcných informací si troufám tvrdit, že zmíněné reportáže mají povahu šíření poplašné zprávy, která může vyvolat ve veřejnosti znepokojení nad stavem vnitřní vztahů uvnitř resortu spravedlnosti.

Trvám dále na názoru, že celá aféra je projevem obecného úpadku politické kultury, který vede k vyřizování instančních sporů mezi ministerstvem a podřízenými složkami přes televizní obrazovky. V daném případě věcným základem je náhlá změna v postoji k záměru generálního ředitele vycvičit dvě speciální jednotky pro eskortování zvlášť nebezpečných zločinců, který byl původně hodnocen jako záslužný čin. Ani veřejnost, ani novináři nejsou způsobilí spor objektivně vyhodnotit a říci, kdo v něm má pravdu, a v žádném případě by se do toho nepovolaní neměli plést. Jde ostatně o bagatelní problém.

Případ ale ukazuje, jak je obecně obtížné postavení ministra (jistě nejen ministra spravedlnosti), kterého šíře problematiky, jíž se musí zabývat, a stálé odvádění z ministerstva na různé externí akce dostává do postavení absolutní závislosti na servisu ministerských úředníků. Pokud mu podsunou nepřesné nebo zcela nesprávné informace a dojde k trapasu, úředníci zůstanou skryti, ale ostuda padne na ministra. Snadno pak vznikne v očích veřejnosti obraz neschopného ministra, kterého je třeba okamžitě odvolat, ačkoli se do situace dostal bez své viny a medializovaný malér se navíc týká nějaké okrajové záležitosti. Pro politickou stranu začíná být ministr s takovým obrazem zátěží a zkratové myšlení politiků se pak může vyvinout ke katastrofickému řešením, jež vede pouze ke zmatkům. Měl jsem možnost sledovat práci náměstků Pavla Němce, Jiřího Pospíšila, Daniely Kovářové, Pavla Blažka. Nepamatuji si, že by někdo z nich dostal svého ministra do trapné situace, i když nějaký jeho počin neschvaloval, či když ministr podepsal něco, co neměl. To, co se na ministerstvu spravedlnosti děje od jeho svěření hnutí ANO, je dříve neznámý úkaz.

Problém speciálních eskortních jednotek vznikl patrně jako nedorozumění, spíše jako výsledek navádění vnějšími poštěvači a měl by se tak nebo onak v klidu vyřešit bez zhoubných zásahů medií. Rozpory zde mohou vznikat jako přirozený důsledek setrvačnosti myšlení profesionálů Vězeňské služby zvyklých na působení dřívějších snah o militarizaci Vězeňské služby ČR, proti nimž stojí snahy o další humanizaci vězeňství, jejichž zastánci jsou oba ministři spravedlnosti z hnutí ANO. Mimoto problematika vězeňství je velmi složitá a život ve věznici je těžký nejen pro vězně, ale i pro příslušníky Vězeňské služby ČR, kteří za ně odpovídají. Jejich bolesti mohou být na hony vzdáleny od problémů, které vidí lidé zvenčí. Nesnáze mohou vznikat i v důsledku nepřesně vymezené dělby pravomocí a odpovědnosti mezi vedením Vězeňské služby ČR a ministerstvem, jehož výsledkem může být na jedné straně pocit, že ministerstvo strká nos do vnitřních věcí služby, zatímco úředníci ministerstva mohou mít dojem, že se jim vedení služby nepodřizuje v potřebném rozsahu. Kulturní lidé by ale měli najít společný jazyk kulturní cestou, protože jeho nalezení je v jejich společném zájmu, nejde-li o jedince, kteří se rozhodli zničit protivníka za každou cenu, bez ohledu na veřejný zájem.