Pocit bezmoci (či bezmocnosti) je s výjimkou několika výjimečným historických okamžiků převažujícím stavem lidského údělu (abych si vypůjčil už slavný obrat W. Somerseta Maughama). Čím je společnost nesvobodnější, tím je tento pocit silnější. Havlův známý esej o moci bezmocných odrážel pocit bezmoci člověka v komunistické společnosti (což byl oprávněný deskriptivní soud) a zároveň ve svém názvu obsahoval optimistický normativní soud o tom, že masa bezmocných až zas tak bezmocná není. (Platí to za jediné podmínky – svůj útlak musí cítit.)

Teď mi opravdu nejde o hodnocení tohoto čtyři desetiletí starého textu, navíc téměř jedno desetiletí po smrti jeho autora. Zneklidňuje mne dnešní používání (spíše zneužívání) těchto slov v situaci, kdy lidé – v minulém slova smyslu – bezmocní nejsou.

Neříkám to náhodou. Inspiruje mne k tomu jeden časopis, který jsem před několika dny dostal. Jedna skupina našich spoluobčanů (M. Žantovský, T. Klvaňa, P. Pithart, R. Joch a někteří další) si spolu s obdobně uvažujícími lidmi z dalších zemí střední Evropy zmonopolizovala exkluzivitu vztahů k USA (resp. s jednou skupinou lidí z USA) a založila NGO zvané Aspen Institute Central Europe. Vypadá to tak, že na to mají – díky sponzorům – dost peněz. Již sedmý rok vydávají čtvrtletník Aspen Review Central Europe s redakcí v Praze.

Jsou to lidé, kteří bez sebemenšího zakolísání přežili všechny ideové obraty a zvraty politiky nejen naší, ale i politiky americké. Přežili všechny americké prezidenty a velmi se lišící vládní konstalace. Vždycky byli „in“. Vždy byli na straně značně proměnlivé americké politiky – přežili staré bushovce, stejně jako Clintona (a Albrightovou) s jejich jugoslávským dobrodružstvím, éru neokonů mladého Bushe, podporu arabských (a jiných) jar v éře Obamy, a i když měli největší potíže smířit se s Trumpem (cítí se nad ním být intelektuálně a morálně povzneseni), tváří se, že mají na Ameriku stále monopol. Kvůli tomu to, ale nepíšu, i když si myslím, že to sem patří.

Konkrétní motivací k napsání tohoto mého textu je letošní 4. číslo jejich časopisu, které vyšlo v době připomínání si (bohužel nemohu říci slavení) 30. výročí pádu komunismu. Jeho obsah nelze ponechat bez komentáře.

Na titulní stránce časopisu je zvadlá květina a nadpis: The Powerless Are Tired: 1989-2019, bezmocní jsou unaveni. Mluví asi o sobě. Zda se mi, že si pár jedinců listopadové revoluce tímto výrokem monopolizuje pocit bezmocnosti. O třicet let zestárlí a unavení být mohou, ale z publikovaných textů je zřejmé, že spíše než bezmocní a unavení je jejich hlavním pocitem frustrace z toho, že nejsou u moci, což byl jejich hlavní cíl. Jejich hodnocení nás, kteří mezi ně nepatříme, je nesmírně sebevědomé a arogantní. V roce 1989 se prý lidé na Západě (a oni s nimi) zamýšleli nad tím, jak zvládneme úkoly, které stojí před námi, když jsme „byli dezorientováni jako vězňové právě propuštění z vězení“ (str. 5).

Odmítám, za sebe sama i za spousty dalších lidí zemí bývalého komunismu, že jsme byli dezorientováni a že jsme neměli vlastní, docela vyvinutý a tehdejší svět chápající rozum. Tvrdím, že jsme – přes všechna existující omezení tehdejší éry – neměli pocit „vězňů“. Věznice, i s politickými vězni, v komunistickém Československu samozřejmě byly, ale všichni jsme v nich nebyli. Nemám nic proti nadsázkám, ale musejí být funkční. Tato – nikoli jako nadsázka vyslovená formulace – je funkční v úsilí o dosažení jednoho jediného cíle: tím je udržet nás v přesvědčení, že jsme nevyspělí, nedospělí, nekvalitní, že musíme být stále vyučováni, poučováni a voděni za ručičku.

Toto postavení občanů druhé kategorie (kteří propásli svou šanci mlčet, jak řekl jeden francouzský prezident, a kteří si zaslouží nižší kvalitu potravin) jsme my, o bezmocnosti nemluvící, nemohli tehdy a nemůžeme ani teď akceptovat. Proč nám to právě dnes říká Jiří Schneider, výkonný ředitel Aspen Institute CR? Proč píše polský šéfredaktor tohoto čtvrtletníku Aleksander Kaczorowski, že se politici střední Evropy snaží po roce 2015 „to make Visegrad great again“, že si „dovolují neplnit kodaňská kritéria EU“ a že to „Maďarsko a Polsko dělají každý den“ (str. 7). Opravdu máme přijímat neomezené množství migrantů, protože to „dlužíme EU“? Myslí autor vážně větu, že „migrační krize (on samozřejmě říká uprchlická krize) se stala pro země Visegradu perfektní výmluvou rozhádat se s Bruselem“?

Další Polka, Małgorzata Fidelis z University of Illinois, čili nikoli z Polska, vidí ve střední Evropě pouze „růst pravicového autoritarismu populistů“ (str. 10) a považuje to za zásadní popření „demokratizace“, která nastala po pádu komunismu. Já vidím ve střední Evropě leccos, ale ne růst pravicového autoritarismu.

Maďarský europoslanec György Schöpflin je daleko rozumnější. Odmítá, abychom byli považováni za „evropské učedníky“ (apprentice Europeans), ale přesto – pro mne překvapivě, neboť znám jiné jeho texty – říká, že v zemích střední Evropy nenastalo ono slibované „catching up“. To není pravda. Třeba Česká republika byla v HDP na hlavu v roce 1992 na 73 % průměru EU, zatímco dnes je na 91 %. Např. Polsko udělalo skok ještě větší.

Bývalý politik ODA Daniel Kroupa si stěžuje, že jsme „nebyli schopni vytvořit silné politické strany jako třeba v Německu“ (str. 28). Měl by, za prvé, říci, že to byl právě on, kdo v roce 1991 zásadně přispěl k nemožnosti vytvořit silnou jednotnou pravici, a za druhé, opravdu si myslí, že mají pro nás být politické strany v Německu vzorem? CDU v čele s AKK? Nebo SPD po svém nedávném obratu doleva?

Mohl bych citovat ještě dlouho, ale je více než zřejmé, že jsem dostal časopis lidí, kteří se zaštiťují Amerikou, ale kterým o naše země nejde. Jde jim jen o to, že není po jejich. Proto se opět cítí bezmocní.

Vůbec také nechápou, že bylo Trumpovo vítězství vítězstvím jiné Ameriky než té jejich. Přesto se jim daří tvářit se, že v tom žádný rozpor není. Mají to usnadněno tím, že nám, ve střední Evropě, Amerika málo rozumí.

LN, 14.12.2019