Nebudu chodit kolem horké kaše. Obavám vyjádřeným institucí k tomu určenou (NÚKIB), jež se týkají společnosti Huawei, dobře rozumím. Kdo jiný by měl varovat, než tento úřad.

Že jsme z toho udělali vnitropolitickou bramboračku, je jedna věc. Typická pro dnešní politickou garnituru – ale o politickém rozměru věci tentokrát psát nechci.

Jde mi o něco jiného. Kontinentální Čína (ČLR), na rozdíl od ostrovní Čínské republiky, bez ohledu na své ekonomické úspěchy, je totalitní komunistický stát. Platí-li, že (cituji server Novinky.cz z 18. ledna 2019) „podle tamních zákonů musí soukromé společnosti spolupracovat se státem při zpravodajských aktivitách“, pak je elementární povinností našich kompetentních orgánů mít se na pozoru a tento aspekt věci, chcete-li toto riziko, zapracovat do bezpečnostních úvah týkajících se společnosti Huawei. S komunistickým režimem snad máme své zkušenosti. Zejména ti, kdo pracovali v oblastech, jejichž součástí byl styk s „kapitalistickou cizinou“, kam (do těch oblastí) patří mimo jiné zahraniční obchod. (Premiér Babiš by mohl vyprávět.)

Osobní poznámka: Já sám jsem se po studiu, na začátku 80. let, z mladické nerozvážnosti také zajímal o práci v jednom podniku zahraničního obchodu. Naštěstí jsem byl včas „varován“, že v onom mrakodrapu (sídlo firmy) panuje „vyšší level komunistické pakárny“ (vyjádřeno soudobým lidovým slovníkem) – a včas jsem z toho záměru vycouval. Je to logické: PZO patřily do oblasti, kde museli působit ti nejkovanější z kovaných, nejprověřenější z prověřených. Tedy nic pro mě. Že se mezi pracovníky PZO nacházeli nejen lidé zaměření na byznys, ale také na špionáž, je nabíledni. Proč by tomu mělo být dnes v případě čínského komunistického režimu jinak?

Ve zmíněném příspěvku na Novinkách týkajícím se společností Huawei a ZTE a jejich SW a HW (software, hardware) se doslova píše:

Neznamená to, že jsou tyto technologie škodlivé nebo v danou chvíli zneužívané proti jejím uživatelům, ale představují riziko, že zneužity být mohou. Používat je na klíčových místech kritické infrastruktury - stávající i nově budované - znamená vysokou hrozbu.

O to jde: zneužity být mohou, neboť tak jsou karty rozdány. Viz výše zmínku o čínských zákonech (povinnost privátních firem spolupracovat se státem při výzvědných aktivitách). Myslím si, že je povinností NÚKIB na rizika tohoto druhu upozorňovat (což se stalo) a současně povinností kompetentních představitelů státu touto věcí se zodpovědně zabývat. Místo toho jsme svědky neuvěřitelného mediálního cirkusu. Pro mě dost nepochopitelného (a nechám na čtenářích, aby sami posoudili, kdo na tom má jaký podíl viny).

Letmý pohled za humna. Podobné dilema řeší v Izraeli. V roce 2015 podepsala čínská společnost Shanghai International Port Group (SIPG)smlouvu s přístavem Haifa o provozování části jeho zařízení, konkrétně jde o nově budovaný kontejnerový terminál. Ujednání má vejít v platnost v roce 2021 a trvat 25 let. Součástí dohody jsou obří investice do kontejnerového terminálu (Bayport Terminal) – web JOC.com psal 2. června 2015 o dvou miliardách dolarů; současně uvádí, že po uvedení do provozu nabídne nový terminál tisíce dalších pracovních míst.

To všechno je OK, ale jen jedna strana mince; tou druhou je čínská přítomnost na místě (v Haifě), kde často kotví lodě šesté americké flotily a nedaleko se nachází izraelská námořní základna s ponorkami, o nichž se má (neoficiálně) za to, že mohou být vyzbrojeny jadernými zbraněmi. Ve vnitropolitické diskusi v Izraeli je na tento bezpečnostní aspekt haifsko-šangajského byznysu kladen značný důraz, v médiích se píše i o tom, že smlouva s Číňany by mohla být přehodnocena, diskutuje se (jako u nás) o možných důsledcích a tak podobně.

Čili: my máme problém s Huawei, Izraelci s SIPG. Problém, který můžeme definovat jako skvělý byznys vs bezpečnost státu.

Závěrem citát z portálu E15.cz, který 16. července 2017 v článku „Čína se chce stát námořní mocností, zdvojnásobila investice do zahraničních přístavů“ přináší názor Jonathana E. Hillmana z washingtonského Centra pro strategii a mezinárodní studie:

Některé čínské investice však vyvolávají otázku, zda Peking pod záminkou prosazování obchodu spíše neprosazuje nezveřejněné strategické záměry. Strategicky, vlastnictví přístavu otevírá dveře nekomerčním aktivitám, jako shromažďování vojenských sil a získávaní tajných informací.

Obdobně tomu může být i v jiných oblastech. Například v těch, v nichž podniká firma Huawei.

Moudří lidé na odpovědných místech rozhodně nebudou toto nebezpečí podceňovat. A naopak.