18.4.2024 | Svátek má Valérie


Diskuse k článku

ZÁHADA: Mgva

Půvabnou kočičí legendou od jezera Tanganjika lze nazvat příběhy o šedavě zbarvené, mohutné velekočce, které místní usedlíci prostě říkají… buď POŽÍRAČ LIDÍ nebo stroze MNGVA (respektive MGVA), přičemž výraz prý pochází ze svahilského MU-NGWA neboli PODIVNOST.

Upozornění

Litujeme, ale tato diskuse byla uzavřena a již do ní nelze vkládat nové příspěvky.
Děkujeme za pochopení.

Zobrazit příspěvky: Všechny podle vláken Všechny podle času
R. Polášek 1.4.2022 11:06

Ta historka tam v Africe asi byla. V cestopise polského spisovatele Henrika Sienkevicze "Pouští a pralesem" z doby Mahdího povstání v Egyptě kolem roku 1890 taky někde blízo jezera Tanganjika figuruje něco podobného. Staš, hlavní hrdina cestopisu zastřelil v buši velkou podivnou kočkovitou šelmu, kterou jeho kolega, černoch někde z těch končil, kterého zachránil z otroctví, označil , jestli si ten název dobře pamatuji, za "Wobo" neboli šelmu, která má být údajně mnohem nebezpečnější než lev.

Ovšem Sienkevicz respektuje, že se jedná o legendu a že nikde v reálu nejsou fyzické důkazy existence takové šelmy. Když mrtvou šelmu dopraví do tábora, aby ji zakonzervovali, velký slon King, kterého zachránili přes smrtí hladem a který k nim tak přilnul a nechal se ochočit, se dovtípí, že šelma ohrozila jeho paní, sestru Staše Nelu. Rozzuří se tak, že se nedá ničím uklidnit a celou neznámou šelmu "Wobo" rozbije a rozšlape na kaši. Takže zase další historka bez fyzických důkazů, i když jen knižní.

Mimochodem, Pouští a pralesem je docela slušně napsaný a na svou dobu dost moderní akční cestopis a i dnes po těch hodně víc než 100 letech je podle mne dost čtivý. Doporučuji.

J. Jurax 1.4.2022 12:28

Jenže to Pouští a pralesem není cestopis, nýbrž dobrodružný román pro děti. Taky jsem jej v tomto věku - někdy koncem padesátých - četl, a líbil se mi.

R. Polášek 1.4.2022 17:26

Tak ono je tam spousta reálných věcí. Dění kolem Mahdího povstání, včetně toho, že Mahdího příznivci, viz únos těch dětí, k němu přicházeli zdaleka i z Egypta, pád Chartúmu, realisticky vykreslený sám Mahdí, kmen Samburu na březích velkého "černého jezera" (Kali by snad mohl být z kmene Masájů, protože ti tuším žijí vedle Samburů...)

Takže on to cestopis, i když naroubovaný na dobrodružný román pro děti, defakto je.

I. Fencl 1.4.2022 21:35

no, a byl to do třetice i historický román, že. Není snad Henrik S. v mnohém i polským Dumasem?

I. Fencl 1.4.2022 21:33

Jasně. (U nás neplést s výborem povídek Karla Maye Pouští a prérií.)

I. Fencl 1.4.2022 21:31

Díky, pane Polášku: takže to Henrik Sienkevicz navlékl na výbornou. Zachytil legendární šelmu, současně ji ale nechal rozmačkat, čtenář ať si to přebere. HS koneckonců dostal i Nobelovu cenu, tak věřím, že je ten román kvalitní, nečetl jsem ho, aspoň zatím ne, jen jsem kdysi viděl část jakési adaptace, filmové či televizní, uváděné začátkem 70. let naší televizí. Celkem vzato byl HS autor dobrodružných románů, mezi něž se dá řadit i Quo Vadis (jsem četl na střední škole nadšeně). Ale psal je tak dobře, že to je literatura jisté úrovně, tu cenu mu přeju. (I když nevím, kdo o ni kvůli tomu přišek, je známo, že Nobelovu cenu nedostalo mnoho autorů, kteří si ji zřejmě zasloužili víc než ocenění. Ale to je tak s cenami vždycky.)

P. Dvořák 1.4.2022 8:08

Ludvík Souček, Velké otazníky, 1967, kniha výběrové řady Klubu mladých čtenářů.

Pro kluka předpubertálního věku skvělé dílo k tématům, která potom zglajchšaltoval Dëniken.

J. Jurax 1.4.2022 12:30

No a taky Souček uměl líp psát než Däniken ...

R. Polášek 1.4.2022 17:32

Tak Däniken žil hlavně z těch záhad a přednášel o nich, psaní bylo pro něho nejspíš vedlejší. Pro Součka byly záhady hlavně prostředkem, na který navěsil svá literární díla. Souček dokázal perfektně spojit charakter literatury faktu, záhady a fantazii tak perfektně, že bez vnějších znalostí se v jeho díle nedalo poznat, co je co.

Vzdáleně podobnou literaturu faktu psal v té době ještě Miroslav Ivanov.

I. Fencl 1.4.2022 21:42

Jistě. Srovnat Ivanova a Součka by nebylo od věci. V něčem se lišili, ale ledacos měli společného. Bulvárně však řečeno, spíš "fušoval" (všestrannější) Souček "do Ivanova" než obráceně. Souček třeba napsal knihu na ryze ivanovovské téma Otazníky nad hroby. Setkali se? Kolikrát? Co si řekli? To by mě zajímalo. Možná to ví Luboš Koláček. Nebo Ondřej Neff, který o Součkovi napsal skvělý román Tušení podrazu, ale využil ho i v dalších knihách... Celkem právem se cítil či cítívá jeho následovníkem, inkarnací...

I. Fencl 1.4.2022 21:36

Uměl. O moc líp.