22.6.2021 | Svátek má Pavla


OSOBNOST: Učený rabín filosofem

15.12.2006

„Je třeba, aby člověk podřídil všechny síly své duše rozumu (…) a měl před očima stále jeden cíl, a to: pochopení Toho, jehož jméno budiž velebeno, podle toho, jak je člověk svým věděním schopen.“
Maimonides

MaimonidesŽidovský filosof Moshe Ben Maimon (1135-1204), Maimonides, se narodil v době všeobecného rozkvětu arabského vědění v předvečer svátku Pesah ve španělské Cordobě, baště jeho slavného předchůdce, filosofa-lékaře Averroa; otec byl soudcem, svobodnou atmosféru v kulturně vyspělém městě doprovázela široká náboženská tolerance. Ve třinácti letech zažil s rodinou úprk z města obsazovaného islámskými fanatiky z afrického kontinentu. Po dvanácti letech se pokusili usídlit přímo v centru arabské velmoci, marockém Fesu; později byli však kvůli svému židovství vyhnáni. Přes Palestinu doputovali tedy do Káhiry ...

Mladému muži bylo přes to všechno umožněno zcela se věnovat studiu filosofie, neboť ho materiálně zajišťoval bratr David, úspěšný obchodník. Napsal už tehdy několik teologicko-filosofických prací, slujících racionální přehledností. David však při jedné obchodní cestě utonul kdesi v Indickém oceáně, společně s celým rodinným jměním. Tehdy se hodilo Maimonidovo praktické lékařské umění, což mělo později i za následek několik jeho spisků o medicíně. Stal se pak dokonce princovým osobním lékařem, váženým občanem Káhiry, rabínem - a nakonec i klasikem židovské filosofie. Jeho myšlenky, byť nikterak nové, určitě nepostrádají čtivost, zajímavost ani osobitou pravdivost.

Jako pokračovatel Averroa a jeho prostřednictvím tak i Aristotela věnoval velkou péči exaktnímu vědění a pěstování praktických moudrostí, to vše při striktním zachování víry. Cítil potřebu své náboženství racionálně odůvodňovat, nikoli kvůli nějakým pochybnostem, ale v zájmu jeho znovuoživení – víra představovala Maimonidovi filosofické myšlení samo. Jeho největší dílo, Průvodce váhajících (provinilých, že nejsou schopni spojit svoje vědění se svojí vírou), je této víry filosofickým zdůvodněním a nadějným přiznáním svobody člověku, přesvědčivá výzva k neváhání. Židovská víra snad ještě víc než ty ostatní snaží se o věrné připodobnění bohu – na tom stojí i Maimonidovo krédo: člověk by měl ctít a dodržovat náboženská přikázání, neboť právě mravním chováním (konkrétně – konáním milosti, zachováváním práva a ctnosti samé) se můžeme božímu působení připodobnit. Tudy vede cesta k míru v duši.

„Věz, že lidská duše je jedna, má však mnoho rozdílných činností;“ shledává na ní pět částí: vegetativní, smyslovou, imaginativní, volní a rozumovou, z nichž pouze ta poslední je teprve člověčí. Lidská duše je působící příčinou cítění člověka, jako je ta oslí příčinou cítění osla; zároveň je „látkou, jejíž formou je rozum“. Ne všechno, co člověk třeba i v dobré vůli činí, koná však s rozumem: „Věz, že přestupování a dodržování příkazů Tóry se nachází pouze ve dvou částech duše, a to v části smyslové a v části volní.“ Víra rozumu předchází, rozum ji má rámovat. Morální ctnosti zase naopak jsou jen v části volní, jejímž je ta smyslová v tomto případě jen služebníkem. A tak je před rozumem vlastně i chtění.

Jako tělo samo, i duše trpí někdy nemocemi; je to způsobeno nesprávným způsobem života, nedodržováním příkazů Tóry. „Dobré činy, to jsou činy vyvážené, nacházející se uprostřed mezi dvěma krajnostmi, jež jsou obě zlem: jednou z nich je nadbytečnost a druhou nedostatečnost.“ Se ctností se to má podobně – nic se nemá přehánět. Je tedy třeba dodržovat zdrženlivost, štědrost, statečnost, důstojné chování, přívětivost, skromnost, spokojenost, dobrosrdečnost, trpělivost, všechny ty zlaté střední cesty mezi nežádoucími krajnostmi, co do mysli vnášejí jen nesoulad a tělo činí nemocným. Ale leckdy lidé považují i krajnost za dobro a ctnost; pak vzniká víc škody než užitku. Tělu i duši je nutno dopřát rovnováhy, držet se středu a vychylovat se jen tehdy, vyžaduje-li léčení opačný extrém. „Bude-li člověk neustále zvažovat své činy a usilovat o jejich uměřenost, dosáhne nejvyššího stupně, jakého jen lidé mohou dosáhnout, a tak se přiblíží Tomu, jehož jméno budiž velebeno.“

Novodobý židovský autor Halevi se o Maimonidovi nelichotivě zmiňuje ve své knize o kabale: „Poznámky jako „jeho chodidla překrývající vesmír“ jsou zavádějící pro ty, kteří myslí doslovně a nejsou s to nahlédnout, že to znamená, že spodní rovina, tedy Malchit vyzařování, překrývá nižší světy stvoření, utváření a učinění. Ti, kdo nevidí za hranice přirozeného světa, nutně tuto knihu (kabalistickou klasiku „Rozměry Boží velikosti“) plnou číselných a jmenných kombinací zavrhli. Dokonce ani největší z učených rabínů Maimonides nemohl připustit, že tato obrovská podoba je alegorií něčeho mimo jeho aristotelovskou filosofii a náboženskou ortodoxnost. Když prohlásil, že tato kniha by se měla spálit, ukázal hranice svého chápání.“

Sefirotický strom, ústřední schéma kabalistického učení, nese v sobě myšlenku více úrovní reality, ne nepodobnou mimočasové emanaci Plotínově; je vyjádřena i v Izaiáši 43.7: „Každého toho, jenž se nazývá jménem mým, a kteréhož jsem k slávě své stvořil, jejž jsem sformoval, a kteréhož jsem učinil.“ Podle kabalistické tradice tak ze světa vyzařování (neboli božské roviny Acilut) prýští (vyplývá, emanuje) hierarchie tří „nižších“, po sobě navazujících světů stvoření (Berija), utváření (Jecira) a učinění (Asija). Jejich propojení „Jákobovým žebříkem“, složitou vertikální strukturou vztahů upředených z protikladných tendencí evoluce a stvoření, nese s sebou hodně komplikovaných souvislostí: „Pod berijatickou triádou (…) této tvořivé kombinace nebeských principů leží nebeská triáda jeciratického stromu, která ovládá neustále měnící se formy v obou světech dole,“ praví Halevi. Maimonides byl ale aristotelik, zastánce logiky praktické - a duchovní muž: „Zbožný je ten, který je ve svých činech přitahován k tomu, k čemu ho pudí jeho touha a vlastnosti, a dobré činy koná proto, že po nich touží a je k nim váben.“

Nedostatky člověka, jimiž je ve větší či menší míře obtížen každý, jsou prý zástěny, jež nás oddělují od toho, jehož jméno budiž velebeno. Když se člověk narodí, je ještě ctností i nedostatků prost – cesta pro jeho celoživotní svobodné jednání je otevřena. Je zřejmé, že od přírody však může mít k některým (in)dispozice, a tak „je pro něho jedno konání snazší než konání jiné.“ Toto je mu však nejen určením, ale i výzvou: „Pochop: že totiž člověku bylo svěřeno jeho konání a má ve své moci být buď spravedlivý, nebo hříšný, aniž by ho Hospodin, budiž veleben, k jednomu z těchto konání nutil. A proto má smysl přikazování a studium, potřebná opatření, odměna i trest – a o tom všem není pochyb. Naproti tomu náš rozum nestačí na to, jak jsme vyložili, abychom dosáhli pochopení atributu vědění Toho, nechť jest veleben, a Jeho způsobu vnímání všech věcí.“

Dnes už Maimonides mnoho čtenářů nemá (soudím alespoň z jediné jeho knihy v naší knihovně, i té zcela panenské, byť už pět let staré); dílo přesto trvá. Ve středu tomu bylo právě 802 let, co Moshe Ben Maimon, filosofující lékař Maimonides, v požehnaném věku zemřel.



Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.