10 °C
Všechna argumentace však probíhá ve jménu celých institucí a zapomíná se na to, že potřeby a běh baletního souboru jsou radikálně odlišné od souboru operního. Stejně jako je radikálně odlišná pozice baletního umění ve „světě“ oproti jeho pozici v Česku. Právě přirovnání ke „světové“ situaci je však v argumentech využíváno nejhojněji.
Pokud je pravdou, že operní soubor bývá na světových scénách pouze jeden, je stejně neoddiskutovatelným faktem, že počet tanečních těles je na jedno redukován jen výjimečně. Je to důsledek toho, že taneční umění je vnitřně velmi diversní a ve (světové) praxi není možné obsáhnout všechny druhy repertoáru v rámci jednoho souboru při zachování odpovídající performační kvality. Repertoár klasického baletu (např. Labutí jezero), popř. velká část repertoáru neoklasického (tvorba Jiřího Kyliána, George Balanchina) vyžaduje profesně jiným způsobem vedené tanečníky než moderní repertoár (např. choreografie Itzika Galiliho, Johana Grebena, Uriho Ivgiho, Philipa Taylora). Existují i mezní případy (např. tvorba Williama Forsytha, Matse Eka), které však vyžadují od všech typů tanečníků při přípravě maximální nasazení. Práce s technikou klasického tance je už samotnou fyzickou koncepcí velmi odlišná od techniky moderního/současného tance. Tanečníci navíc svým uměleckým pojetím a zaměřením sami inklinují vždy více k tomu či onomu repertoáru a podle toho i vyhledávají odpovídající soubor. Totéž samozřejmě platí pro šéfy souborů, kteří vyhledávají vhodné tanečníky pro repertoár divadla.
Možnost volby – jak tanečníkům, tak divákům – současný stav existence dvou tanečních těles poskytuje. A i když profilace souborů není jednoznačná, je možné říct – na základě současného repertoáru –, že baletní soubor Státní opery Praha inklinuje ke klasickému repertoáru a na repertoáru souboru Národního divadla je možné vybrat si i z velké nabídky moderních choreografií. Taneční soubor Laterny magiky si již svůj profil vytvořil – právě svou úzkou provázaností s velmi specifickým (tanečním) repertoárem, který je na Nové scéně uváděn.
„Vypůjčení“ sólisté
Marie Reslová ve svém článku v Hospodářských novinách trochu ukvapeně vyčítá souboru Státní opery Praha, že sbor baletu najímá externě a sólisty si „půjčuje z ND“. Reslová však zapomněla uvést jisté souvislosti. Baletní soubor má 12 stálých sólových smluv, jako pozůstatek fúze s Pražským komorním baletem. Zbytek souboru (něco kolem 20 lidí) je skutečně najímán externě. Tuto transformaci udělal však již Daniel Dvořák, když v roce 1998 nastoupil jako intendant SOP a rozšířil operní soubor na úkor baletního, kterému rozdal pro Operu výhodnější smlouvy externí. Existence externích smluv však ještě více nahrává argumentům zaměstnanců SOP – platy externistů jsou totiž pokrývány přímo z výdělků SOP, nikoliv tedy z peněz státu. Jsou placeni tzv. „od představení“ a na zkoušky a tréninky tak docházejí v principu zadarmo. Rozpuštěním či sloučením by tedy v tomto směru k velkým úsporám nedošlo. Praktika „půjčování sólistů“, jak ji trochu vágně Reslová nazývá, je důsledkem toho, že tanečníci, kteří inklinují k určitému typu repertoáru, vítají a vyhledávají takové příležitosti. Proto si SOP „vypůjčila“ i Dariu Klimentovou, primabalerínu Královského baletu v Londýně. Pokud se tedy primabalerína světového formátu nezdráhá propůjčit SOP své jméno, zřejmě již má soubor dostatečně reprezentativní úroveň.
Skutečností však je, že ve světě bývá skutečně vždy jeden z baletních/tanečních souborů primární. Věra Drápelová ve svém článku pro MF Dnes píše, že „‘druhé‘ scény vycházejí z měšťanské, lidovější tradice. Lístky jsou lacinější, budovy skromnější, repertoár zahrnuje vedle oper i operety a muzikály a využívají se překlady do jazyka příslušné země.“ Dále pak uvádí seznam světových měst, kde jsou přítomny dvě scény: Mnichov, Londýn, New York atd. I když domy často vycházejí z lidovější tradice, přesto baletní soubor v nich fungující je považován za jedinečný svého druhu a pro kulturní scénu města, potažmo země nepostradatelný. Jedním z těchto „sekundárních“ divadel prošel i současný šéf baletu Národního divadla Petr Zuska – v moderním souboru Theater am Gärtnerplatz v Mnichově byl pod vedením Philipa Taylora rok v angažmá.
Anomálií, jak píše Drápelová, není tedy ani tolik existence dvou baletních/tanečních souborů, jako spíše způsob, jakým se jedná o jejich možném sloučení. „Když se slučovaly scény v Berlíně, celý rok analyzoval situaci tým odborníků,“ říká mluvčí ND Helena Bartlová. V Česku sice byli požádání šéfové jednotlivých scén o vypracování projektů, jak by vše mělo po sloučení fungovat, ke studiím se však zatím nikdo nevyjádřil. Mluví se vždy o možném finálním stavu, o samotném procesu zřídka a poslední schůzka ministra kultury Jiřího Bessera se členy parlamentního Výboru pro vědu, vzdělání, kulturu, mládež a tělovýchovu, při které měl současnou situaci vysvětlit, byla na poslední chvíli zrušena.
Možnost volby
Na to, zda soubor spojit či nikoliv, nepanují jednotné názory ani mezi umělci samotnými. Současný stav nejen, že nabízí jak jim, tak divákovi možnost výběru. Neprovázanost souborů zajišťuje nadto i formu zdravé konkurence. Při existenci jediného souboru, který by tak získal statut nezpochybnitelné první scény, by mohla snadno nastat situace, kdy by repertoár a umělecká kvalita (z jakéhokoliv důvodu) začaly nabírat na tendenčnosti, která by však nebyla žádný způsobem srovnatelná či poměřitelná. Kdyby se pak soubory v budoucnu skutečně profilovaly na moderní a klasický, byla by tím zajištěna nejen nezbytná umělecká diverzita, ale pro diváka i jistá záruka kvality. Kdyby se totiž rozhodl pro klasický repertoár, mohl by se spolehnout na to, že uvidí prvotřídní a bezvadnou ukázku klasické techniky a při volbě druhého tělesa by pak ocenil maximální plasticitu a invenci moderního repertoáru.
