Litujeme, ale tato diskuse byla uzavřena a již do ní nelze vkládat nové příspěvky.
Děkujeme za pochopení.
trochu legrandy
trocha legrandy na závěr ... :::))))
https://hlidacipes.org/kdo-vlastne-okupoval-ceskoslovensko-babisuv-dvojnik-nyvlt-a-poslanec-kteremu-ukradli-letadlo/
Cituji dost dlouhý článek,
ale je v něm dost vyčerpávající odpověď na dnešní disputaci o tom, proč u nás nebylo třeba po válce nechávat okupační armádu.
Re: Cituji dost dlouhý článek,
To máte marný. Leckdo to ví, kdo ne, těžko to uvěří zrovna vám.
Re: Cituji dost dlouhý článek,
A nešlo by to sdělit nějak hezky čeky? Bez těch drcených asfaltů, štípaných dlaždic, rozpotaného teroru, koncentračních táborů, připravení o celožovotní úspor, normalizačního slizu?
Re: Cituji dost dlouhý článek,
Nestraš s čekou Ivane, teď není vhodná doba.
Re: Cituji dost dlouhý článek,
Hele, taky sis v tom teroru a slizu postavil chalupu?
Re: Cituji dost dlouhý článek,
Až po něm. Hele, běž domů Ivane, čeká tě.....pondělí.
Re: Cituji dost dlouhý článek,
Mladí o tom ví úplný prt, a nezajímají je tyhle báchorky.
Ale ono je to všude stejný - nedávno běžela po TW skeč, jak byli američtí teenageři tázáni na little boy a fat man. To bylo překvápko a kde je vůbec to Japonsko?)
Re: Cituji dost dlouhý článek,
No je to všude stejně podobné. Studenti Gymnázia Bohumila Hrabala nevěděli, kdo to Bohumil Hrabal je a ani se za to nestyděli.
Re: Cituji dost dlouhý článek,
Tak Padevět, ročník 66. Geniální mimino, jak slyšelo ty tanky drtit tu nevinnou dlažbu....
Re: Cituji dost dlouhý článek,
On píše, že to slyšel osobně? Fakt je, že to, co napsal, je pravda. Smutná, krutá, ale pravda.
Re: Cituji dost dlouhý článek,
Ale když to neslyšel, protože byl mimino, tak by o tom neměl pábit. Ať se k tomu vyjadřují lidé, kteří to zažili....
Re: Cituji dost dlouhý článek,
Můj spolužák z gymnázia je profesorem teologie a oblastíjeho zájmu jsou blahoslavení. Může o tom vůbec psát? Má to dovoleno, když třeba život Hroznaty osobně sledovat nemohl?
Re: Cituji dost dlouhý článek,
To je v pořádku. Hlavně aby se nám tady nerozmohl takový nešvar, kdy se nevojáci vyjadřují o vojně.
Re: Cituji dost dlouhý článek,
No, když tě tu tak čtu, tak jsi se v Afg narodil, znáš se osobně s vrchním velitelem Talibanu a velitelé SEALs skládají závěrečnou zkoušku u tebe v obýváku. Proč jsi ochcal vojnu, to víš jenom ty, já si o tomhle nešvaru mladých mužů (a nejen těch evropských) můžu jen něco myslet.
Re: Cituji dost dlouhý článek,
Tak to věřím, že takhle by se to vám soudruhům líbilo :-))))
Srpnová lamentace.(J. Padevět)
Když pásy tanků Varšavského paktu začaly drtit asfalt československých silnic a štípat dlažební kostky ulic a náměstí vyděšených měst, když boty ruských výsadkářů dopadly na plochy československých letišť, když začala jedna z největších agresí proti území suverénního státu po roce 1945, hněv občanů Československa se logicky obrátil proti ruskému impériu, které se v tu chvíli shodou historických okolností jmenovalo Svaz sovětských socialistických republik. Události léta a časného podzimu roku 1968 přinesly Československu a jeho občanům nesmírné utrpení, desítky mrtvých, stovky těžce raněných. Přinesly také vysoce nadstandardní chování okupační armády, tedy vraždy, nikdy nevyšetřené dopravní nehody s vojenskými vozidly, ozbrojené loupeže, krádeže, šikanování civilistů, domovní prohlídky a nahodilou střelbu do lidí.
Re: Srpnová lamentace.(J. Padevět)
Je vlastně s podivem, že ruské tanky nepřijely do Československa daleko dříve. Vděčíme za to paradoxně československým komunistům. Zatímco v zemích, obsazených Rudou armádou v letech 1944 a 1945, bezprostředně s Československem sousedících, bylo nutno tanky, nebo alespoň jednotky NKVD a vojenské rozvědky Smerš ponechat, nebo je zase velmi rychle povolat zpátky, v Československu se o všechno postarali domácí komunisté za laskavého dohledu ruských poradců, tedy zpravodajských důstojníků. V Polsku se odehrávala ještě několik let po válce krvavá bitva mezi demokratickým, původně protinacistickým odbojem a jednotkami Rudé armády, NKVD a domácími prokomunistickými kolaboranty, v Berlíně došlo v roce 1953 k dělnickým, tedy nikoliv nacistickým nepokojům, které se přelily do řady měst a obcí a které byly potlačeny ruskými tanky. Heroický průběh a apokalyptický konec mělo maďarské povstání, utopené v krvi a teroru Rudé armády, které velel maršál Koněv. Díky politickému přešlapování třetí československé republiky, díky smlouvě o „přenechání“ jáchymovského uranu Sovětskému svazu, díky víře v Budovatelský program Gottwaldovy vlády z roku 1946, tedy vlády, vedené komunistou, který byl zcela podřízen Moskvě, zřejmě i díky propagandě, která vykreslovala Sovětský svaz jako běžný státní útvar, nikoliv jako zemi, kde mizí celé národy a profesní skupiny v koncentračních táborech, převzali českoslovenští komunisté v únoru 1948 moc sice násilně, ale bez střelby a potřeby ruských tanků v ulicích.
Re: Srpnová lamentace.(J. Padevět)
Na zastrašení demokratů stačilo protiprávně vyzbrojit dělníky a poslat je pochodovat do ulic. Po únoru 1948 rozpoutala Komunistická strana Československa teror, během kterého použila všechny instrumenty nacistického panství na okupovaných územích, počínaje brutálními výslechy politických oponentů a protikomunistických odbojářů, přes provozování koncentračních táborů až po vytváření takzvaných volavčích sítí, tedy fiktivních odbojových organizací, do kterých byli lákáni vlastenci agenty Státní bezpečnosti a po zpravodajském vytěžení likvidováni. Teror, který českoslovenští komunisté za občasného souhlasného jásotu davu páchali nejdříve na všech potenciálních nepřátelích, tedy na těch, koho za nepřítele sami označili, se v poměrně krátkém historickém čase přenesl i do řad komunistů samotných. Pod taktovkou sovětských poradců byly připravovány politické procesy, tedy spíše divadelní představení, které měly za úkol především vyděsit, ale i semknout veřejnost proti vnitřnímu nepříteli. Procesy probíhaly podle sovětského scénáře, stejně tak jako v dalších porobených zemích.
Re: Srpnová lamentace.(J. Padevět)
Když se českoslovenští komunisté rozhodli většinu obyvatel Československa připravit o celoživotní úspory a řadu zcela ožebračit, možná už přemýšleli o potřebě ruských tanků. Nakonec nebyly potřeba, na stávky a povstání v Plzni bohužel stačily vlastní bezpečnostní složky. Československá společnost postupně směřovala, jistě i díky smrti masových vrahů Stalina a Gottwalda, k jisté liberalizaci a demokratizaci poměrů, na které se nemalou měrou podíleli i reformisté uvnitř komunistické strany. Zapomíná se bohužel na to, že až do začátku šedesátých let byly komunistické kriminály a koncentráky pořád plné politických vězňů a činnost církví a spolků byla, když ne zcela zlikvidována, tak alespoň utlumena. Jeden z jáchymovských uranových lágrů byl uzavřen až na přelomu let 1962 a 1963, tedy let, kdy bylo v provozu divadlo Semafor a kdy začaly být tolerovány první bigbeatové kapely. Občanům byla opatrně a po dávkách povolena i jiná kultura, než ta socialisticky realistická. V dubnu 1968 schválil Ústřední výbor KSČ Akční program, který kromě zvýšení svobody tisku sliboval i větší orientaci socialistické ekonomiky na spotřební zboží. Komunistická strana připustila, že občané Československa mohou v tisku číst i něco jiného, než fráze a dokonce připustila, že si mohou koupit něco na sebe nebo vkusný televizní stolek. Ruské impérium cítilo ohrožení svých pevných pozic mezi československými komunisty, dosud nad míru loajálními. Zavrhlo reformisty a z kovaných soudruhů Vasila Bilaka, Aloise Indry, Oldřicha Švestky, Drahomíra Koldera a dalších vyrobilo vlastizrádce. Vlastně nevyrobilo, jenom přijalo jejich ochotu ke zradě vlastního národa. Tanky se nakonec ukázaly jako nezbytnost, velký bratr na východě přestal být s reprezentací vazalského státu spokojen.
Re: Srpnová lamentace.(J. Padevět)
Srpen 1968 byl hrdinským vzepětím obyčejných lidí, z nichž řada byla sovětskými vojáky zavražděna. Srpen 1968 byl chvílí, kdy Češi, Moravané, Slezané a Slováci nosili při demonstracích nad hlavami státní vlajky, potřísněné krví zabitých spoluobčanů. Národy tehdejšího Československa měly najednou svoje hrdiny, měly martyrologii. Jenže mučedníci do roka a do dne zmizeli. Nebyly pomníčky, nebyly pietní akty, nebyla úcta k mrtvým. Byl jen normalizační sliz, který si řada spoluobčanů táhne na polobotkách dodnes. Za normalizaci, za duchovní pustinu, dusící schopné a dávající křídla všehoschopným, můžeme zase poděkovat jen sami sobě, ale především svým domácím vlastizrádcům. A také těm, kterým je to vždycky jedno.
Re: Srpnová lamentace.(J. Padevět)
Mooooooc dlooooouhýýýýýýýý !!!
Re: Srpnová lamentace.(J. Padevět)
Ne. Fakticky správné, sporný je jen umělecký dojem.
Re: Srpnová lamentace.(J. Padevět)
No právě, fakta zná přece každý, takže článek je pro lidi zbytečný, ale pan autor má jistě nějakou svoji potřebu...