30.8.2016 | Svátek má Vladěna






VZPOMÍNKA: Vánoční

21.12.2013

Převážnou část svého života jsem dělal lesařinu. No a pak jsem se tak dlouho kočkoval se soudruhem ředitelem (mimo jiné jsem si nechtěl zvyšovat kvalifikaci absolvováním VUMLu), až jsem dal výpověď a téměř devět let jsem byl ajznboňákem. Inu, nikdy jsem neměl páteř dostatečně elastickou. Ale to je jiné vyprávění.

Jezdil jsem u "jízdy" jako vlakvedoucí. Tehdy se jezdilo na klasických osobních vlacích ve dvou. Vlakvedoucí a průvodčí. Průvodčí se dost střídali a já dostával většinou ty nové na zácvik. Někdy v roce 1988 jsem dostal novou průvodčí. Byla to Volyňská Češka, která přišla se svými rodiči v roce 1945 do vlasti svých předků jako pětiletá. I když sem přišla jako pětiletá, její vyprávění by vydalo na román. Všichni jí říkali zkomoleninou jejího jména Severka, ale já jsem si pro ni vymyslel jméno Polárka.

Byla to baba princmetálová, ale srdíčko, srdíčko měla na pravém místě. Však uvidíte. Den před Štědrým dnem, když jsme ráno končili šichtu, přišla za mnou: "Pane vlakvedoucí, dejte mi dvacku." Nebyl to tehdy obnos, který by mne zruinoval, ale v té době se za to dalo skromně celý den jíst. Nevěděl jsem, co se jí v té hlavince vylíhlo, ale věděl jsem, že není žádný gambler nebo lihumil, a tak jsem se na nic neptal a dvacetikorunu jí dal. Druhý den jsme měli celodenní tůru do Rumburku a zpět. Na Štědrý den.

Ráno jsme vyjížděli ve čtyři hodiny. Já měl nástup padesát minut před odjezdem na přípravu vlaku. Krátce po mém příchodu se přihrnula Polárka a vlekla borovou větev. Než jsem přišel z dopravní kanceláře a od strojvedoucího, byla ona větev přibita na stěnu služebního oddílu a Polárka na ni věšela nějaká cingrlata. Já jsem ještě musel zkontrolovat topení a když jsem přišel pár minut před odjezdem, Polárka byla už venku, k odjezdu připravena.. Pod ozdobenou větví byla miska a v ní pěkná hromádka čokoládových penízků ve staniolu. Tehdy za 40 kaček jich trochu bylo.

Vyjeli jsme a prokousávali se ranní tmou. Služební vůz jsme měli staré "Déčko". Tam je zavazadlový prostor dlouhý přes 15 metrů a ve tmě, kdy na stropu bliká jen několik světel, v rozlehlém prostoru hlasitě duní kola, to působí skoro strašidelně. Také jsme vezli dost balíků, většinou vánočních dárků na poslední chvíli.

Netrvalo dlouho a Polárka přivedla první klienty. Maminku s dvěma dětmi. Představila mne jako Ježíškův předvoj. Ospalostí přivřené dětské oči se otevřely údivem. Vžil jsem se do role Ježíškova zvěda a děti trochu vyzpovídal. Za základ návštěvy Ježíškova předvoje byla stanovena odměna dva penízky, za básničku nebo písničku byly další dva penízky, za koledu tři. A tak to šlo až do Rumburka. Některé maminy svěřily Polárce své poklady samotné, některé je doprovodily. Tehdy tyto vlaky vozily děti na Štědrý den k babičkám a dědům, prarodiče zas vezli dětičky zpět k rodičům. Vlaky se k těmto účelům dost používaly, a tak o zákazníky nebylo nouze. Když se rozednilo, děti sice přišly o tajemné šero při průchodu zavazadlovým prostorem, ale stejně to jistě pro ně byl zážitek. Stejné to bylo i při cestě zpátky. To už "zákazníků" ubylo, ale nějací opozdilci byli. Já o to přišel, ale podle hlášení Polárky byla ve vozech sváteční nálada a zpívaly se koledy. Z peronů zastávek a nádraží nám mávali svátečně naladění cestující. S penízky jsme vyšli jen tak tak. Myslím, že mnohé děti budou o této sváteční jízdě vyprávět ještě svým vnukům.

Ve stanicích jsme si s podobně sváteční službou postiženými přáli a kdybychom si měli vzít všechny ty rybí a vepřové řízky, které nám ve svátek sloužící drážní zaměstnanci nabízeli, asi bychom pukli.

Po příjezdu do domovské stanice, už za hluboké tmy, jsme si popřáli, rozloučili se, ujistili, že to byl prima Štědrý den a odešli do svých domovů s dobrým pocitem v srdci.

Jen pro dokreslení. Polárka podepsala při první příležitosti, bez nejmenšího zaváhání, Několik vět. Bylo to až 10 dní před 17. listopadem. Ovšem dříve se k nim nedostala. Po tom sedmnáctém se někde v Praze spojila se studenty, a tak jsme vozili o tašku víc a v ní "sametově revoluční" plakáty do své domovské stanice, kde už na ně čekali místní studenti a vyvěšovali je. Nejvíce na zeď jednoho průchodu u náměstí. Oné zdi jsme proto říkali Zeď nářků. Později se naše cesty rozešly. Ona dosluhovala k důchodu a já šel zas dělat lesařinu. Pak se mi ztratila někde v širém světě.

Tak, Polárko! Ať už jsi tady nebo u své sestřičky tam nahoře, tobě a všem kterých se to týká

radostné Vánoce a pokoj lidem dobré vůle!

tentokrát jako ajznbon



Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!

Diskuse


O. Roldán
1:35
22.12.2013

počet příspěvků: 1, poslední 22.12.2013 01:35









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.