FEJETON: Dlaždič v kině a ďábelské floskule

Jsem Ďáblův advokát, Dlaždič a k tomu mám ještě plné kapsy floskulí. Že nevíte, co to je? No to je něco jako popkorn. Nafouklé to věcičky, kterými si, ač jsou téměř bez chuti, moc rádi plníme ústa. A taky jsou to slova. Floskule. Jsou tak známé a tak obyčejné, až mě ten jejich tajemný název uvádí trochu do rozpaků. Ten název zní totiž trochu jako „flosovat“ a to je přeci velmi moderní slůvko. Znamená užívání zubní niti. A je tak moderní, že vlastně ani nevadí, když používáte růžovou bavlnku po babičce a vždy si rozříznete dáseň. Flosování je prostě v módě. „Kule“ z floskule samozřejmě už tak moderní není, ale protože je to věčný postrach všech dětí vlastnících maminky s vařečkami, tak alespoň vzbuzuje respekt. Tahle obyčejná a známá věc, jakou je floskule, tak bude asi něco špatného pro ústní hygienu. Jako právě ten popkorn. Říká se, že stejně totiž jako ten popkorn, floskule by nám neměly vypadávat z úst příliš často. Snad jen jako v případě vtipu, který začíná natolik nezajímavě, že si z obavy urážky vypravěče svým nuceným smíchem plníte ústa proporčně neúměrným množstvím jídla až do bodu zvaného „hibernující křeček“ a pak jste náhle natolik rozveseleni, že to musíte demonstrovat činem vyprsknutí. Tak zřídka by se měly floskule používat. Protože taková floskule prý totiž vůbec není zlatý a veselý křeček, ale jen šedá myš.

„Tolik to natahuje a my pořád nevíme, co jsou to ty floskule,“ říkáte si? Nu tedy nenechám se pobízet. Floskule jsou totiž právě toto. Povídání, které nic neříká. Slova smělá, znělá a vyřčená a přitom malá, němá a nic neříkající. Nemastná a neslaná. Vůbec ne jako česnekové hospodské brambůrky a peprné vtipy. Jsou rachitickým a mrtvolně bledým opakem živého vtipu. Znáte takové proslovy, u kterých po tom, co skončí, vlastně vůbec nevíte, čeho se týkaly? Nebo dlouhé omluvy, ve kterých ani jednou nezaznělo „promiň“? To, čemu se lidově říká „vata“? Jsou to klišé, která si hrají na význam, i když žádný nemají. Jako když řeknu „na druhou stranu...“ a přitom o první straně nepadla ani zmínka. Nebo „když to vezmu kolem a kolem“, přestože kolo mám jen jedno a nejezdím na něm kolem, neb mě elastický trikot škrtí do floskulí. A pak slovo „nicméně“. To je tak neužitečná vycpávka, že když je jí v proslovu méně, tak se neděje vlastně vůbec nic. „Prostě“ už zní skoro sprostě, protože popisuje věci spíše komplikované než prosté. „Údajně“ je taky floskule a je tomu tak údajně většinou proto, že k tomu nemám po ruce naprosto žádné údaje. Na „jakoby“ už se mi nic nerýmuje. Krom podkovy. A koně, ani tažné, sem tahat nechci. Takže „jakoby“ zmíním jen takhle prostě.

Jako kostra nese lidské tělo, tak slova ve větě nesou význam. A floskule jsou podobné nadbytečným a neúčelným žebrům. Nenesou nic. Floskule jsou prostě takové bublinovitě prázdné něco, co se do správných úst nehodí a nemělo by se tak v nich nikdy objevit. Na tom se shodnou lingvisté, učitelé i většina zubařů. A já bych je tak rád poslechl a i v kině jedl pouze mrkev. Opravdu! Kdybych nebyl ten Ďáblův advokát. A nebyl ten Dlaždič, a neměl proto floskulí plné kapsy.

Ďáblův advokát jsem proto, že jsem trochu rebel. Rád zkoumám, proč se co nesmí. Asi jsem po Evě. Než by mi na to Šéfík přišel, stihl bych už udělat snad i jablečný kompot, hadovi vypálit na špiritus pár litrů moštu a vyfotit se u toho telefonem od Applu. Pak jsem taky Dlaždič, protože hrozně rád mluvím sprostě. To se taky nemá. Nemluvím pouze sprostě, mluvím i spisovně a to je možná ten hlavní důvod, proč sprosté mluvení vůbec můžu mít rád. Kdyby to bylo to jediné, co umím, o lásce by snad nemohla být ani řeč. Takhle je to ale po celodenní spisovnosti tak živelné, vibrující, uvolňující. A tak krásně špatné. Moje maminka, když mě takto slyší, se z toho až v křesle obrací, protože se těší pevnému zdraví. Dlaždič jsem hlavně ale proto, že mám dobré úmysly. A to je další důvod, proč mám rád i ty floskule. Ony se říkat nemají a přitom jsou tak milé. Dávají mi možnost si povídat, i když nevím co říct. Z pár semínek informací vytvoří nadýchaný kbelík lehké konverzace a ještě při tom dělají roztomilé a zbytečné zvuky jako „pop“ a „pup“. Strohé fráze nabité významem promění v obláčky, které nebezpečné už nejsou vůbec, a tak netřeba je nabíjet. Můžu si užívat velkolepých proslovů a tvářit se jako zapálený dirigent, ač žádná hudba vlastně nehraje. Hraju si totiž já. Mám rád všechny ty fascinující zvukové mechanismy jazykoválení, zubotykání, patromlaskání, rtošpulení a vzduchofukání nebo jak se vlastně jmenují. A pro hru s těmito mechanismy potřebuju velkou hráčskou desku. Strohé věty mě tak děsí a přesná vědecká akademičnost rozesmutňuje. Proto mám ty plné kapsy.

Pochopím, když řeknete, že tato slova bez významu jsou zlo. Že stejně jako vulgárnost je to dokonce hotové jazykové peklo. A možná máte pravdu. I přesto vás ale poprosím o jednu shovívavou laskavost. Podívejte se, snažně prosím, onomu uživateli floskulí nejdřív do očí, než ho odsoudíte k věčnému zatracení. Třeba si také, jako já, hravostí a dobrými úmysly dláždí tu svou cestu do pekel. Tyhle úmysly mu v očích uvidíte. Mají podobu jablek a ohýnků destilačních kolon, podobu pestré mozaikové dlažby a barevných zubních nití. Možná že tenhle rohatec si prostě jen rád povídá. Třeba miluje jazyk a z téhle velké kolekce možností chce ochutnat každý bonbon a bonmot. Třeba má taky radši Evu, a to nejen proto, že se při rebelství v hrobě neobrací jako Adam, ale i právě pro to její zbytečné žebro navíc. A třeba vás ten stydlivý nestyda chce jen pozvat do kina. A koupit vám popkorn.