aneb Rychlý průvodce pro ekonomizující laiky 23
„Je nutno si uvědomit, že jakmile přinesete SVÉ peníze do banky, přestávají to být vaše peníze, ale máte pohledávku vůči bance, kterou ona může či nemůže splnit. Tak to bylo odjakživa,“ napsal komentátor pod článek zabývající se Morálním hazardem v souvislosti s pádem Sberbank.
Cílem tohoto článku je představit jevy bankovního vkladu a půjčky a ukázat mylnost použití termínu pohledávka v souvislosti s každým vkladem. Upozornění: zanechat čtení by nyní měli všichni čtenáři, kteří považují ekonomii za pavědu – toto je ekonomický text.
Teorie bývá považována za mlácení prázdné slámy, což následně vede ke kuriózním výrokům. Přitom není užitečnějšího nástroje na hodnocení jevů a dějů kolem nás. V naprosté většině případů se jedná o formalizovaný „selský rozum“, který poskytuje vysvětlení, že holínky a hodinky se opravdu natahují, přesto se jedná o odlišné děje.
Banka není mystické místo, kde věci mění svoje vlastníky a svůj obsah vyřčením magické formule. A vkladatel není odkázán při výběru libovůli bankéře. Bez ohledu na mýty a pověry je primárně banka místem úschovy věcí. Příběh současného bankovního systému založeného na částečných rezervách se začal odvíjet (naprosto nepřekvapivě) jako důsledek státního zásahu.
Předchůdcem dnešních bank bývaly královské mincovny, které (kromě ražby mincí) fungovaly jako úschovny. Změna nastala roku 1640, kdy anglický, skotský a irský král Karel I. Stuart, zakázal královské mincovně vydat obchodníkům uschované mince. Důvodem hanebné státní agrese bylo odmítnutí poskytnout půjčku ze strany obchodníků. Stát byl, je a bude po všechny časy ničemnou institucí. Bez ohledu na formu vlády. Obvyklá námitka slečny Valachové, že jsou si obchodníci státním útokem sami vinni, protože stát (panovník) v důsledku nedostatku úvěru nemohl plnit svoji nezastupitelnou sociální funkci, je ekvivalentní výroku, že znásilnění ženy je důsledkem jejího provokativního oblečení. Svědčí o selhání rodičů při výchově.
Příběh pokračoval tak, že obchodníci hledali místo pro úschovu svých mincí. Našli ho u zlatníků, kteří disponovali bankami (skladovacím prostorem) jako královská mincovna. Pochopení a použití slova „sklad nebo úschovna“ nevyžaduje velké intelektuální nasazení. Jde o prastarou službu, kdy pan Šatnář (depozitář) hlídá, chrání, pečuje o svěřené věci, a dbá o dostupnost věcí. Uschované věci jsou ve vlastnictví paní Kapounové (deponent), která je může kdykoli vyzvednout a platí panu Šatnáři za péči a ochranu svého majetku. (Nejméně) od římských časů se rozlišují dva typy věcí:
- specifické (depositum), které jsou jednotlivé jako je obraz, šperk, kožich nebo zapečetěná obálka (truhla) s dokumenty (mincemi);
- zastupitelné (depositum irregulare), které jsou uváděny nebo evidovány v množství, hmotnosti nebo objemu.
Situace specifických věcí jako je obraz nebo šperk paní Kapounové je samozřejmá a nemá smysl se jí dále zabývat. Situace zastupitelných věcí paní Kapounové jako jsou bušl pšenice, krychlový metr plynu, barel ropy nebo tisíce korun je odlišná od specifických věcí. Odlišnost spočívá ve skutečnosti, že uschované zastupitelné věci paní Kapounové se nenávratně smísí s již skladovanými zastupitelnými věcmi téhož druhu a kvality jiných vlastníků. Podstata úschovy však zůstává stejná. Pan Šatnář má povinnost pečovat, chránit a dbát o dostupnost pšenice paní Kapounové stejně jako v případě šperku nebo obrazu. Což platí pro všechny ostatní zastupitelné věci (plyn, ropu nebo peníze).
Při svědomitém plnění povinností o svěřený majetek je naprosto vyloučeno, aby nastal nedostatek uschovaných zastupitelných věcí, když si vlastníci přijdou vybrat svůj majetek. V takovém případě by Sberbank neměla žádnou potíž.
Všechny bankovní vklady splatné na viděnou jsou běžná úschova na úrovni bušlů pšenice nebo barelů ropy. Nikomu nepřijde zvláštní platit panu Šatnáři za úschovu a péči o obraz, bušl pšenice nebo barel ropy, tudíž nikoho nepřekvapí, že pan Šatnář vybírá poplatky za správu účtu splatného na viděnou. Když přicházejí na účet platby, tak pan Šatnář vede jejich evidenci a paní Kapounová platí za vynaložené úsilí. Pokud paní Kapounová pověří pana Šatnáře prováděním úhrad, tak bude platit za prováděné činnosti. Je třeba doplnění nebo vysvětlení?
Příběh uschovaných mincí u zlatníků se vyvíjel. Zlatníci si bystře povšimli, že na obsluhu běžných transakcí jim postačuje cca 20 % uschovaných mincí. Což je vedlo k závěru, že mohou část uschovaných peněz půjčovat a za poskytnutou půjčku vybírat úrok. Jednalo se o velmi lukrativní podnikání, takže začali zlatníci nabízet úrok za účelem přilákání vkladatelů. Půjčka (mutuum) je naprosto odlišný příběh než úschova (deposit).
Půjčka je (nejméně) od římských časů smlouva, ve které poskytovatel půjčky (věřitel) svěřuje do vlastnictví příjemci půjčky (dlužníkovi) určité množství zastupitelných věcí na určitou dobu a příjemce půjčky je povinen na konci smluveného období vrátit stejné množství stejného druhu a kvality (tantundem). Paní Kapounová (věřitel) dnes odevzdává panu Zlatníkovi (dlužník) určité množství peněžních jednotek s tím, že paní Kapounová (věřitel) převádí vlastnictví předaných peněžních jednotek na pana Zlatníka (dlužník). Pan Zlatník je bude zítra používat jako svoje vlastnictví a zavazuje se, že pozítří vrátí stejné množství peněžních jednotek.
Zároveň platí, že půjčka znamená směnu současných statků za statky budoucí. Poměr současných statků a budoucích statků se nazývá úroková míra, vyjádření současných statků v budoucích cenách se nazývá úrok. První je vyjádřením diskontní míry, druhé je vyjádřením diskontované ceny. Oba způsoby vedou ke stejnému výsledku. Z uvedeného plyne, že pan Zlatník (nad rámec tantundem) ještě zaplatí paní Kapounové úrok. Pečlivé a podrobné vysvětlení jevu úroku je zde.
Míchání světa úschovy se světem půjček, tzn. „krásného světa“ částečných rezerv povede vždy, pokaždé a bez výjimky k fiasku. Nejistý je rozsah, který závisí na výši rezerv. Je jasné, že půjčka je podnikem s nejistým výsledkem. Nejistota a riziko jsou odlišné jevy. Neznalost neomlouvá. Od nepaměti platí zásada „safety first“.
Příběh uschovaných mincí obchodníků má ještě dvě kapitoly. První byla napsána krví anglického, skotského a irského krále Karla I. Stuarta, kterého jeho poddaní sťali roku 1649. Hanebný útok na obchodníky nebyl (žel) mezi hrdelními zločiny. Druhá kapitola byla napsána roku 1672. Anglický, skotský a irský král Karel II. Stuart přestal splácet svoje závazky (dluhy) vůči zlatníkům. Zlatníci nebyli schopni dostát svým závazkům vůči věřitelům. Katovy nástroje byly v permanenci. Středověké problémy byly řešeny středověkými metodami.
Pan Skopec před pádem Sberbank povýšeně tvrdil, že 100 % krytí depozit je středověkým přežitkem. Nadutě prohlašoval, že všechny potíže bankovnictví na částečných rezervách dávno „vyřešily nejlepší mozky současnosti s využitím dynamicko-stochastického modelování a teorie her“. Poslední únorový den roku 2022 ukázal, že nevyřešily. Pan Skopec je dalším členem klubu „soudruhů z NDR“. Ve světě skutečných lidí a skutečných statků je zcela vyloučeno, aby lidé do šatny přinesli 100 kabátů a šatnář vydal 198 potvrzení na kabáty. Ve světě skutečných lidí se takový čin označuje za podvod, krádež nebo zpronevěru. Právníci jsou vynalézaví lidé a dovedou obhajovat kdeco. Třeba vládu jedné Strany. Vedle toho je ztráta majetku úplnou prkotinou. Jiní zapisují elegantní rovnice v naději, že forma nahradí chybějící obsah. Je škoda, že byly opuštěny středověké metody řešení problémů, když středověké problémy zůstaly.