KOČKY: Scarlett a Anešek aneb Jak to všechno tehdy začalo

Portrét: Scarlett (původně vyšlo 30. 1. 2007 na Zvířetníku (Neviditelný pes), odkaz zde)

Dobrý den, jmenuji se Scarlett O´Hara. Na té fotce sice zrovna jako hrdá dáma z Jihu nevypadám (jisté náznaky tu ovšem jsou, ocásek decentně stranou, že), ale panička hned, jak si mě našla ve psí boudě, rozpoznala, že ze mě bude zelenooká krasavice.

Opravdu ve psí boudě. Znáte to, všední příběh dnešních dnů. Příliš mladá matka, obrovská láska s oranžovým kocourem od vedle, krásný teplý podzim, řeka hučí, atd… Hrozně jsme pištěli, já a mí bratříčkové, naši rodnou kůlnu tak objevila lovecká fenka, odtransportovala si nás do svojí boudičky, co však měla dělat mléka nemajíc.

Scarlett je dáma vždy!

Pištěli jsme ukrutně furt. Po tom pišťotu nás našla její panička a ta zavolala mojí paničce a tato si mě odnesla v kapse domů. Byla jsem velikosti tatranky. A velmi, opravdu velmi zablešená, doznávám. Dost jsme se při odstraňování těch děsnejch bestií s paničkou sblížily.

Plným jménem jsem oslovována jenom když moc zlobím. Například: „slečno Scarlett O´Harová, kdo vyhrabal hlínu tady z tý azalky!“ Mám ale spoustu dalších indiánských jmen, jako např. Nemusíškevšemučuchatfurt, Tygranulesetakyžeroumádrahá, Nezírejjaklemurkata, Mazejztohostoluopbludopříšerná, ale taky Mimimoje. Ovšem tuhle mi říkala skoro týden Chropyně.

To bylo tak. Našla jsem si krásnej kus vařeného masa, jen se tak povaloval na lince. Opravdu velkej, dost práce mi to dalo než jsem si ho odtáhla pod kredenc. No a jak mě pak panička za ocásek (považte, za ocásek!) vlekla ven, snažila jsem se ho co největší kus pozřít, samozřejmě. (Hrozná nespravedlivost ostatně, konec konců byl můj, našla jsem si ho, ne? Trochu jsem pak chroptěla, ano.

Panička je vždycky hrozně dlouho v práci, to většinou spím nebo trochu uklízím. Ale když přijde! Tolik toho mám na srdci, všechno jí musím vypravovat. Jsem totiž koč mluvicí a dost toho také vyjadřuji dusotem. Tuhle panička někomu říkala, že nechápe jak může tak maličký zvířátko tak strašně dupat.

Scarlett vánoční

Nejoblíbenější činnost: a) Budit lidi tím, že jim z blízkosti tří centimetrů upřeně zírám do obličeje. b) Předstírat, že sušený meruňky jsou myši, zakusovat je a uschovávat ve skříni.

Nejraději mám: Usínat paničce na hlavě, protože jinde mě to tolik nebaví.

Vaše Scarlett

P.S.: To druhé foto dokumentuje jak jsem trávila Vánoce. (Jak patrno jsem zvíře očividně týrané.)

P.S.S.: Když vás to bude zajímat, tak příště.

POKRAČOVÁNÍ:

Kraj bílých koček (původně vyšlo 31. 5. 2007 na Zvířetníku NP, odkaz zde)

Od jara do podzimu přebývám více na Sázavě. Pravidelný transfer šílené kočky sem a tam jsem zamítla, jelikož by mě připravil o zbytek sil. Spíš duševních, i když chůze s rotující přepravkou je sice značně kondiční, ale zase nemusím mít všechno.

Slečna Scarlett

První dva dny v lůně přírody nad řekou strávila slečna O´Harová pevně zabořena v peřinách, v bezpečné vzdálenosti od jedovatého zdravého vzduchu a jiných nebezpečných úkazů. Má škodolibá radost byla bezmezná. (Žádné výskoky, přeskoky, proskoky, doskoky…) „Pojď ven Scarlettko, no, holčičko kočičko, pojď.“ „Ani náhodou“, řekla Skarlett. „Maximálně mezi dveře“, připustila den třetí.

Proseděla ho tam s ocáskem způsobně leč pevně a bezpečně stočeným okolo tlapek. Pak přidusala zvědavá Dolores a kočinku tato krvežíznivá veverka vyděsila natolik, že tentokrát uprchla až na horní palandu. Neměla bych to zveřejňovat, jedná se o nezadatelná práva na ochranu osobní důstojnosti této, ale, no, až k jisté inkontinenci došlo.

Satisfakce mým ubohým rozdrásaným kytičkám byla dokonalá. A v této euforii jsem učinila chybu další. Nezavřela jsem na noc zadní dveře. Scarlett dorazila odpoledne, vypadala že ji někdo přetáhl koštětem, ani do těch peřin nemohla vyskočit.

Ale ne, žádný sadista v okolí, v noci jsem na dvorku zakopla o něco bílého a obrovského. Když to na mě začalo prskat a bokem naskakovat a dost jasně naznačovat „ okamžitě pusť mou holku ven!“, uvědomila jsem si že to „moje kočička“ má za sebou.

Teď jenom řeším jestli je to kocour odnaproti přes řeku, známej frajer, ten který terorizoval slepičku kropenatou anebo vyhlášený místní krasavec, bílej angorák, z vilek nahoře. Jo a dalšího bílého kocoura potkávám pod hřbitovem dole u mlejna, tváří se vždycky děsně chlípně.

Koťátka budou dozajista nádherná, nechcete někdo? Avšak ty geny!!!

POKRAČOVÁNÍ:

Kraj bílých koček? Ani náhodou (původně vyšlo na Zvířetníku NP 30. 7. 2007, odkaz zde)

Paní Scarlett O´Hara jako taková povila za svůj literární život tři děti. Syna a dvě dcery. Její kočičí jmenovkyně to zvládla naráz.

Což jsem dlouho netušila. Celých pět neděl mě vodila doslova a do písmene za nos, nahoru a dolu, sem a tam. Pátrání v okolním nepřehledném terénu bylo náročné, jelikož každého půl metru se ostražitá matka zastavovala, soustředěně a důležitě k něčemu dvacet minut čuchala, a přesně v momentu když jsem umordovaná vedrem přestala dávat pozor, zneviditelněla a propadla se do země. Několikrát jsem ji sice viděla na střeše přilehlé opuštěné chatky, ale větrací otvor na půdu byl projektován zhruba pro žížalu nebo kočku naplacato.

Franci v hrdých rukou nové paničky. Foto: Olga Hávová, šťastná majitelka

„Ty ty děti na tý půdě uvaříš, nemáš rozum nebo co?“ říkala jsem jí s nástupem tropického počasí. „Ňo ňo, mník,“ odvětila. (V překladu - „vím co dělám“.)

Ale dalšího dne nad ránem mě budila a cosi naléhavě sdělovala. Jenže já po kočičsku rozumím jen když jsem při smyslech, což ve 4:00 rozhodně nebývá. Tak jsem jen něco zakníkala universální řečí a ráno sedělo uprostřed kuchyně kotě.

Prvorozený syn Wade Hampton, avšak proti rozechvělému očekávání nikoliv ve tvaru a barvě sněhové angorské vločky, ale tvaru a barvy tlustýho krtka. „No to je krásnej kocourek, Scarlettko, krásnej!“

A zatímco jsem na něj vrkala, vytasila Scarlett zpoza rohu druhého krtka. Tentokrát dceru Ellu Kennedyovou.

Matka pak pozorně asistovala při přípravě pelíšku, tento pečlivým čichotem odsouhlasila a nakonec přede mnou usedla s ocáskem vzorně obtočeným okolo tlapek a pravila „Mňňóóó?“

„No tak dojdi pro to třetí.“

Tentokrát za silného pištění přivlekla rozčílenou miniaturní kopii sebe samé. Tuto mi vhodila do klína a se slovy „Uf, teď se starej ty!“ si vlezla do postele. A tak jsem zavolala do práce, že si beru další dovču.

Wade Hampton řečený Franci se seznamuje s civilizací

POKRAČOVÁNÍ:

Tak já vám tedy povím, jak to bylo (s Aneškem) (původně vyšlo na Zvířetníku NP 10. 11. 2008, odkaz zde)

Začákem léta věhlasná, zelenooká kráska Scarlett O’Harová na zakázku porodila tři kočičky.

Čelní abonentka, má přítelkyně, při prvním náhledu zvolila Marion. Jenže její syn v téže době přivedl domů akutní nalezenkyni z ulice, pejsku Peggy, úžasnou a vděčnou, ale též nenapravitelnou kočkobijku. Marion se tedy přesunula na pozici dlouho očekávané americké kočky.

Scarlett a její dcery

Jednak proto, že byla, hm, nejvtipnější a také proto, že bude úžasně korespondovat se svou loňskou sestřičkou Ellou Kennedy. O proužkovaném milákovi zdálo se rozhodnuto zhruba dvě minuty po jejím narození. Zůstane s maminkou a bude se jmenovat Tara.

Na dceru piráta z Karibiku, krásnou Jenny Morganovou, jsem vypsala několikakolové výběrové řízení. A začla jsem se chovat jak chalupník, co chce provdat dceru do statku. Nikdo mi nebyl dost dobrej. Pak se to samozřejmě zvrtlo. Prověřeným zájemcům to na poslední chvíli zatrhla manželka nebo manžel.

Podzim se začal nachylovat. V Praze mám opravdu malý byt, už teď je nás tam moc, tři kočky nelze. A taky se mi začlo pozdávat, že Scarlettě to mateřství opravdu svědčí. Taková pěkňoučká teď je, žádná obvyklá žížala... No a byla pěkňoučká čím dál tím víc. Když jsem to pak spočítala, zabřezla tři týdny po porodu.

Myslela jsem, že se snad vrhnu se šancí. Je ze mě nezodpovědná množitelka koček a Scarlettu tím zahubím. Několik týdnů jsem se pohybovala systémem - jéahojjaksemášnechceškočku. Dokonce i na společenské akce jsem začla docházet, protože se mi tak zvětšoval rádius možných příjemnců kočky. Do toho zastřelili Kočku. Nejfrekventovanější slovo bylo kočka. Začla jsem si připadat jak magor.

V totální beznaději mi zavolala bývalá kolegyně. Její známá má známého a ten chce kočku. Vypukla akce Kulový blesk. Kamarád ráno vyrazil s Jenny autobusem ze Sázavy a přivezl mi ji do práce. Já jsem s touto, tramvají přesvištěla půl Prahy do bytu mé kolegyně a tam jsme čekaly na její známou, která tam přijede se svým známým. Značně nervéz jsem z toho byla. Co je to za člověka, nikdo ho vlastně nezná.

Scarlett a bílí kocourci

Ale po prvních jeho slovech a gestech jsem okamžitě vyslala střelhbitou děkovnou modlitbičku k Velké Kočce. Pán totiž nejdřív vydal několik ňuňavých zvuků a když vyděšenou Jenny Morganovou obrovskou rukou něžně pohladil... Ten šutr co mi spadl se srdce, tu ránu muselo být slyšet až do úřadu Centrální Distribuce.

A pak ten člověk, ta zřejmě bájná bytost, řekl větu: „A neměla byste ještě jednu?(!!!) „Já mám totiž domek se zahrádkou, aby se jí nestejskalo třeba.“ Myslela jsem, že upadnu do begónie, jak říká moje kamarádka. I nastala další akce - kočku uchop, kočku suň, od Sázavy k Pardubicum. (Včera mi poslal fotku. Je už zcela zavlastněn. Jenny se mu rozvaluje na klíně a sestřička Tara na to dohlíží s okenního parapetu.) Tak jo, to by bylo, provdala jsem holky do vily!

No teď honem pro Scarlett než se mi tam rozkotí, překotí, někde na půdě nebo ve spřátelené kůlně. Sice je ještě čas, ale radši hned hezky domů a dohlídnu si na to. Když už teda.

Tak zase ne. Ve 13.00 jsem odemykala dveře. Ve 13.05 se Scarletta vřítila dovnitř, střemhlav šipkou do postele (kam jinam, že) a během dvou hodin, tentokrát bez problémů, narodila sedm bílých myší. Samí kocourci. Ach Scarlettko, kdyby to byl jarní vrh, mohlas mít sedm bílých, modrookých synů, jak z kočičí pohádky. Životaschopní byli jen dva. Zvláštní že jen ti, kteří měli mezi ouškama střapeček černého chmýří. Ostatní, úplně bílé myšičky. Druhý den jsem obalila rodinku do svetrů a přestěhovala na Žižkov.

Přeci jenom je to KRAJ BÍLÝCH KOČEK. A CD opravdu ví, co činí. Protože já jsem si vždycky tajně přála bílého kocourka. Scarlett už je objednaná na veterinu, hned jak začnou Kerouš a Mlčoch (pracovní název) samostatně baštit. Taky na posilujcí a ozdravnou kůru.

Ale že je to úžasná KOČKA, ta Scarlett, že jo?

Scarlettini bílí kocourci

POKRAČOVÁNÍ:

Anešek (původně vyšlo na Zvířetníku NP 28. 4. 2008, odkaz zde)

Jenže Anegška rostl, sílil a kostnatěl, vyvinulo se z něj zvíře s malou hlavičkou a obrovskýma pačmákama a pandrvet říkal, nojo, to bude utajený kocour, ještě počkáme. Tak čekáme.

Anešek

Anešek je v půl roce jednou tak velký jako maminka Scarletta a jest to zvířátko milé, leč poněkud tupé. V pražském bytě se jevil především coby kočkoň závěsný. Neustále hrdinně visel na všem, na čem se viset dalo, odvážným šplhem zničil vše, co se zničit dalo, a srazil všechno, co na něčem stálo. Příhodnější jméno by bylo Kopyto Hromburác.

Avšak příšla bída na kozáky, nastal transfer na Sázavu. Scarlettka vystoupila z přepravky, zaklonila hlavu a zařičela. No tak úplně ne, pravda, ale působilo to podobně. Nasála sázavský vzduch, naklonila ouško k řece a pak se ke mně vrhla a začala mě poducávat a vrnět. Až tady mi odpustila tu kastraci, přivezla jsem ji zase domů.

Ne tak tele Anešek. Plížil se a ke všemu konsternovaně čuchal. Chvílema si sedal na zadeček a ublíženě popišťoval. „Žádný koberce na drásání tady, žádný záclony, který bych mohl strhnout, jen divný zelený všude a voda, všude je tu cítit zlá a zločinná voda. Žádná okna, z kterých bych mohl srážet květináče a žádná bednička... Žádná bednička! Kam mám chodit čůůůůrááát?“ Anešek byl na pokraji infarktu.

Anešek 2

A pak přišla další rána. Anešek objevil Scarlettí pelíšek, velkou ošatku, ve které odkojila všechna svá koťata. Skočil do ní, převrátil a strhl na sebe. (Jak jinak.) A zde rozlíceně zasáhla matka kočka. Agnešek obdržel první velkou kočičí facku. Éšiš, to bylo řevu. „Maminkááá na mě prsklááá, prskláá, seklaáá měěé..“. Řval, dokud jsem mu nezařídila podobný pelíšek v košíku. V něm pak pofňukával a vrhal vyčítavé pohledy vůkol.

Blížil se večer a Scarletta odešla za svými záležitostmi. Když se setmělo, Anešek se statečně a neochvějně přece jenom vydal za mnou do postele. A jéje. Jestli něco Scarlett považuje za své naprosté vlastnictví a privilegium ještě více než denní ošatku, je to moje postel. Tedy její postel. Přece tu, do slova a do písmene, porodila dvoje děti.

S obavami jsme s Aneškem vyčkávali co bude. Taky jo. Když se příjemně naladěna vrátila z uvítacích společenských návštěv a ve své nezadatelné posteli spatřila bílou příšerku, úplně ztuhla. Anešek zacouval za polštář. Kočka se hrozivě přibližovala. Anešek zapískal úplně jako myšička. Ale pak se maminka rozpomněla, že on se přece v téhle posteli jednoho říjnového odpoledne také narodil.

Milostivě ho tedy očuchla a několikrát olízla přes ouška. Anešek se rozvrněl jak motůrek a blaženě sebou flákl mně pod bradu. Scarlett uvážlivě přikývla, a svůj souhlas dále potvrdila tím, že se proměnila v cihlu, kterou mi zalehla nohy. S motůrkem pod bradou a cihlou v nohách se usíná špatně, a tak jsem se opatrně přeplížila na gauč.

Abych kočinky neprobudila.

Anešek

Foto: Abyt a Olga Hávová

Věnováno vzpomínce na Alenu Bytomskou.