Od jara do podzimu přebývám více na Sázavě. Pravidelný transfer šílené kočky sem a tam jsem zamítla, jelikož by mě připravil o zbytek sil. Spíš duševních, i když chůze s rotující přepravkou je sice značně kondiční, ale zase nemusím mít všechno.

První dva dny v lůně přírody nad řekou strávila slečna O´Harová pevně zabořena v peřinách, v bezpečné vzdálenosti od jedovatého zdravého vzduchu a jiných nebezpečných úkazů. Má škodolibá radost byla bezmezná. (Žádné výskoky, přeskoky, proskoky, doskoky…) "Pojď ven Scarlettko, no, holčičko kočičko, pojď." "Ani náhodou", řekla Skarlett. "Maximálně mezi dveře", připustila den třetí.

Proseděla ho tam s ocáskem způsobně leč pevně a bezpečně stočeným okolo tlapek. Pak přidusala zvědavá Dolores a kočinku tato krvežíznivá veverka vyděsila natolik, že tentokrát uprchla až na horní palandu. Neměla bych to zveřejňovat, jedná se o nezadatelná práva na ochranu osobní důstojnosti této, ale, no, až k jisté inkontinenci došlo.

Satisfakce mým ubohým rozdrásaným kytičkám byla dokonalá. A v této euforii jsem učinila chybu další. Nezavřela jsem na noc zadní dveře. Scarlett dorazila odpoledne, vypadala že ji někdo přetáhl koštětem, ani do těch peřin nemohla vyskočit.

Ale ne, žádný sadista v okolí, v noci jsem na dvorku zakopla o něco bílého a obrovského. Když to na mě začalo prskat a bokem naskakovat a dost jasně naznačovat " okamžitě pusť mou holku ven!", uvědomila jsem si že to "moje kočička" má za sebou.

Teď jenom řeším jestli je to kocour odnaproti přes řeku, známej frajer, ten který terorizoval slepičku kropenatou anebo vyhlášený místní krasavec, bílej angorák, z vilek nahoře. Jo a dalšího bílého kocoura potkávám pod hřbitovem dole u mlejna, tváří se vždycky děsně chlípně.

Koťátka budou dozajista nádherná, nechcete někdo? Avšak ty geny!!!