Nad cestopisnou reportáží Marcely Mlynářové
„Začalo pršet. V tom okamžiku jsem … k údivu … zřejmě rozpustných Němců vyběhla do deště. Roztáhla jsem ruce, zvedla k nebi obličej a při masáži blahodárnými kapkami vykřikovala slastí. Rodina se smála, vážný pohled západních sousedů bez smyslu pro radost z okamžiku byl víc než čitelný. I když onen zázrak netrval dlouho a padající voda se vypařila dřív, než se stačila vsáknout, všechno najednou pookřálo. Lidé i prachu zbavené stromy.“ – Kniha Kdo neharaší, není chlap (s. 128) dokáže zaujmout smyslem pro humor a „poetikou“. Také formulacemi bez servítků, bez ohledu na stále neodbytnější diktát korektnosti.
Během více než rok trvajícího protipandemického omezení volného pohybu bylo možno prozatímně realizovat tzv. travel revenge (rajzování dosavadním omezením a omezovačům natruc) alespoň pomyslně nad cestopisy a podobným čtivem. Marcela Mlynářová, pobývající jinak střídavě v Praze a na lesní chalupě, před lockdownem putovala autem („Karkulkou“) po jižní Moravě a jihozápadních Čechách a zúčastnila se dvou autobusových zájezdů do Itálie. Věnovala přitom pozornost nejenom přírodě a kulturním a historickým (zejména církevním) památkám, ale i kvalitě ubytovacích a stravovacích služeb. Její zápisky z cest (Mlynářová, M.: Kdo neharaší, není chlap. LIREGO Praha 2019, 200 s.) nejsou reklamní povahy; jde spíše o umocněně prostořeké recenzování.
Pár turistických zařízení v knize zachycených – budou-li po lockdownu opět v provozu – bych rád navštívil. Především jihomoravský kemp Baldovec, který autorce (až na lajdáckého maséra) slouží jako laťka či měřítko. V restauraci Koliba v Mariánských Lázních Mlynářová např. konstatuje: „Cena staropramenu byla totožná s cenou plzně na pražské Malé Straně a obyčejný smažák tu stál stejně jako v Baldovci tatarský biftek, navíc podávaný na úplně jiné úrovni prostředí i obsluhujícího personálu. Po zaplacení požadované částky užvaněnému číšníkovi jsem odcházela ujištěna, že mě tu už nikdy nikdo neuvidí.“ (s. 92)
Pozor však, abychom nepřechválili! V tiráži není uveden odpovědný redaktor ani korektor. Kniha se tudíž hemží pravopisnými a gramatickými chybami, včetně chyb v psaní –i-/-y- (např. „s limskou boreliózou“, s. 124, zvýrazňujeme, správně „lymskou“ nebo „lymeskou“). V dobách předkorektních členům a členkám váženého stavu učitelského (vůči němuž autorka v souvislosti se vzdělávání jednoho z vnoučat projevuje jistou averzi) nad chybami takového kalibru, jak se říkalo, „rostly facky na ruce“. Mne vedou spíše k obecnějším úvahám o trendech ve vývoji češtiny.
„Jsem přesvědčena, že i ony americké herečky se pouze mstí za nenaplněné představy velké role, případně nezájem vytypované osoby, se kterou z vlastní iniciativy prožily jednu epizodu.“ (s. 9, zvýrazňujeme; naproti tomu správně: „Jela jsem pomalu a během cesty … si preventivně vytipovávala místa, kde bych …“, s. 13, zvýrazňujeme). Jak mi před časem telefonicky sdělili v jazykové poradně, ve slovese „vytipovat“ musí po –t- následovat měkké –i-. V interních materiálech Státní bezpečnosti (jež korektory nezaměstnávala), po listopadu 1989 veřejně propíraných, psali příslušníci shodně, leč chybně –y- tvrdé. Kupředu levá, zpátky ni krok! Úzus zavedl patrně kdosi nadřízený. Nepochází přímo od normalizačního ministra vnitra Obziny? (Na několik polistopadových let tak byl úzus vykolejen.)
Čárečky navíc, kterých je v knize nepočítaně, nazývají někteří „anglická čárka“. Označení se, mám za to, na některé výskyty nehodí: „Plavba zvaná okružní, byla vlastně cik cak jízda od přístaviště k přístavišti…“ (s. 56) Jaká to nepřekonatelná síla přiměla autorku fláknout čárku za slovo „okružní“? Logika „anglických“ formulací sotva …
„Sice jsme se v nich /tj. v Benátkách/ kdysi dávno se starší dcerou zastavily, ale po najetých pěti tisíci kilometrech, nachozených hodinách městy západní Evropy a nocování na sedadlech auta už neměly dostatek sil, jim věnovat odpovídající čas.“ (s. 28) Nadbytečná poslední čárka (za slovem „sil“) je – přes veškerou autorčinu protiněmeckou rétoriku – spíše německá než anglická. Expertem na podobné „německé“ čárky (a čárky navíc vůbec) byl mimochodem Julius Fučík. Jeho Reportáž psaná na oprátce si v množství nadbytečných čárek s cestopisnými reportážemi Marcely Mlynářové nezadá. Jedno kritické (tj. vědecky zpracované) vydání vyšlo dokonce s čárkou v názvu – za slovem „reportáž“, tedy jako „Reportáž, psaná na oprátce“. Chyba pochází pravděpodobně přímo od Fučíka!
Fučík sám neznal či ignoroval rozdíl mezi tzv. přístavkem těsným a přístavkem volným. A autoři a autorky cestopisných reportáží jako by zanášením „německé“ a kdovíjaké jiné interpunkce do českých písemností dodnes soutěžili o pomyslný „odznak Julia Fučíka“…