V bytě pod námi bydlívala ještě nedávno stará, osamělá paní. Špatně chodila a špatně viděla. O její existenci jsme věděli vlastně jen díky televizi, kterou „vysílala“ do celého domu i ulice, neb špatně také slyšela. S nikým nekomunikovala, pomoct nechtěla, do krámku na rohu si ještě zajít zvládla.
Pak jednou TV vysílala nepřetržitě dva dny...
Za čas dědicové začali upravovat byt a do přistaveného kontejneru mezi cihly a suť byl uložen i světský majetek staré paní. Pár hrnců, sešlapaná bota, struhadlo, budík, obnošený flaušák...
Jak tak stojím u toho kontejneru a zírám, co zbyde z jednoho života, vyšel jeden z profi vyklízečů, nepochybně otrlec. V ruce držel ubrus, pečlivě po domácku vyšívaný křížkovým stehem. Zelené, bledě modré, žluté, červené a bílé křížky v jednoduchém vzoru na hnědém podkladě, svědomitě vypreparované třásničky.
„Pani,“ povídá poločesky něco zhruba toto: „Něchatíte eto? U meňjá něvazmóžno hodit to do toho sajrajtu.“
A tak ho mám. Na mém velkém stole se krásně vyjímá a občas mu pohladím třásničky. Na dotazy, odkudže ho mám, odpovídám, že od paní Karafiátové.
Takové pohádkové jméno měla.