Nejprve trocha historie
Po bouřlivém poválečném rozvoji válkou značně poničené Japonsko doslova vstalo z popela a během nějakých dvaceti let se stalo druhou nejsilnější ekonomikou a technologickým lídrem v mnoha odvětvích. K uvolnění potenciálu země pomohla podobně jako Německu prohraná světová válka a Amerikou naoktrojovaná nadčasová ústava, která tomuto rozvoji poskytla základní právní rámec.
Japonská průmyslová produkce byla v počátcích založena na kopírování amerických i evropských úspěšných produktů. Zboží se zpočátku přizpůsobovalo podmínkám domácího trhu, ale s rostoucí produkcí začali výrobci pošilhávat i po trzích zahraničních. Nějakou dobu produkce sloužila jako symbol láce a nízké kvality okořeněné dálněvýchodní exotikou a byla častým terčem posměchu. Po nějaké době však konkurentům začal úsměv tuhnout na rtech.
Japonsko totiž vsadilo na masovost. Dá se říct, že uplatňovalo a uplatňuje strategii 80-20. Což v tomto případě velmi zhruba řečeno znamená 80 % špičkové kvality s 20% náklady na onu pomyslnou špičku. Takže výrobky elektronických gigantů, které nezřídka začínaly jako malé dílničky na velkoměstské periférii, si mohla a může bez výrazného snížení nároků na kvalitu dovolit prakticky každá rodina nejen v Japonsku.
Stejně tak se vozidla Toyoty stala v mnoha zemích symbolem přemisťování nižší střední třídy. Japonská vyšší střední také jezdí ráda v audinách a mercedesech. Nejtěžší frajeři mají – bezpečnost nebezpečnost – volant na levé straně, aby všichni viděli, že jejich naleštěný miláček nepochází z nějaké japonské montovny. A jak lze vypozorovat ze zpravodajských televizních šotů, pickupy této japonské firmy jsou dodnes oblíbenými bojovými vozidly teroristické pěchoty Blízkého východu.
Strojírenské a elektronické firmy značnou část svých zisků reinvestovaly do výzkumu, a to jak do ryze aplikovaného, tak do základního. Ty největší si dokonce pěstovaly výzkumníky ne nepodobné alchymistům na dvoře Rudolfa II. Japonsko se počtem odborných publikací a přihlášených vynálezů řadilo ke světové špičce. Světu otevřelo dokořán dveře svých výzkumných institucí. Na této vlně jsem se mimochodem svezl i já.
Ovšem ani tato idyla nebyla věčná. Rostoucí výrobní náklady hnané především drahou prací a mizivou surovinovou a energetickou základnou ruku v ruce se závratně rostoucí cenou realit vytvořily obrovskou ekonomickou bublinu. Tato bublina byla mocně přifukována narůstající nerovnováhou mezi poptávkou na japonském domácím trhu a stavem úspor. Nejdražší světová pracovní síla totiž neutrácela, ale spořila si na penzi. Prasknutí této bubliny trhu s realitami znamenalo náhlé a nepříjemné procitnutí ze sladkého hospodářského snu.
Zároveň Japonsko opojeno vlastními ekonomickými úspěchy nevěnovalo přílišnou pozornost sílící konkurenci v regionu. Konkurenci zemí, kterým de facto k růstu samo dopomohlo tím, že do nich umístilo výrobu, která jim v domácích podmínkách připadal nerentabilní. Výroba se stávala čím dál tím více kvalifikovanou a pomalu na sebe začala nabalovat i domácí výzkum. Mladí tygři – především Jižní Korea a Tchaj-wan -, kteří původně jako by kopírovaly japonskou cestu, vycítili svou příležitost a už ji nepustili.
Devadesátá léta, která tento průšvih nastartovala, se dnes nazývají ztracená dekáda. Přesto, že počátkem milénia došlo k pročištění bankovního sektoru, navrátit ekonomiku na předbublinovou úroveň se nepodařilo. Stěžejním důvodem bylo hrubé podcenění úlohy informačních a komunikačních technologií (ICT) v růstu produktivity v podmínkách nastupujícího 21. století. Není známo, proč Japonsko v tomto ohledu nenásledovalo svůj poválečný vzor, vždyť Spojené státy ve stejném období z ICT revoluce již významnou měrou profitovaly. K jedné ztracené dekádě tak Japonsku plynule přibyla druhá.
Jsa již v polovině devadesátek internetový fanda, udivovalo mě, že technologickým vrcholem komunikace v mamutích firmách, kde jsem jako výzkumník pracoval, bylo vzájemné faxování, zatímco plánovací a hodnotící agendu zabezpečoval všudypřítomný Excel. Hory vytištěných tabulek vyštosované podél stěn tvořily příjemnou tepelnou izolaci jinak konstrukčně lehkých kancelářských budov.
Internet byl něco jako hračka, která v zapadlém kamrlíku vedle hlavní kanceláře čekala na hrstku nadšenců jako sladká odměna po celodenní práci. Prvním internetovým, a tudíž veřejně přístupným webovým stránkám jednoho z výše zmíněných mamutů vévodil saxofon nastojato, jehož klapky byly zmapovány jako položky menu. Firma neměla s hudbou žádné dočinění, avšak tvůrce stránek byl nadšený muzikant, který se mnou hrál o poledních pauzách v podnikové kapele. Nemohu zapomenout na rozzářené oči toho webového pionýra při prezentaci svého prvního produktu.
V příštím čtení se přeneseme do předpřítomnosti a přítomnosti, významně poznamenané štiplavým dechem z Číny.
*******
Přehled nejdůležitějších lednových událostí v Japonsku je ku shlédnutí zde:
Autor je podnikatel žijící přes třicet let v Japonsku. Více ku čtení a podívání je na jeho stránkách japonsko.jp