Přesto se mnozí lidé chovají tak, jako by si na špičku svého nosu neviděli. Starají se jen o své hmotné statky, proto jim také není líto peněz na jejich údržbu. Považují za samozřejmost, že opravářům štědře zaplatí nejen za jejich znalosti, práci a jejich drahocenný čas, ale i za jejich dopravu. Nepozastaví se ani nad jejich předraženými službami, ani nad nevystavením faktur.
Úplně jinak však lidé přistupují k opravářům svého zdraví. Chovají se k nim stejně jako kdysi antická společnost ke svým otrokům. Ti byli zbaveni občanských práv, nemohli o sobě rozhodovat, nedostávali mzdu za svou práci, neměli nárok na slušné zacházení, a za nekončící dřinu a strádání se jim dostávalo jen trestů.
Že tomu tak není?
Copak není v naší společnosti samozřejmostí, že lékaři po absolvování nesmírně náročného a vůbec nejdelšího studia na vysoké škole živoří ještě několik let na státem určených pracovištích, za symbolickou minimální mzdu, bez omezení pracovní doby, zato s neúnosnou odpovědností? Že až teprve potom je jim umožněno (po zaplacení nemalého poplatku) složit atestační odbornou zkoušku, bez níž by nemohli vykonávat lékařskou profesi?
Že by za tím byla starost o jejich odborný růst? Čerta starého, zvykají si na zneužívání jimi nabytého vzdělání a na své postavení novodobých otroků, kterým prý morální kodex přikazuje sloužit ostatním až do roztrhání svého těla. Zjistí, že požadovat přiměřenou mzdu a dělat si nárok na práva daná ostatním občanům, je společností hodnoceno jako velmi neetické počínání. O zákoníku práce si tak mohou nechat jenom zdát, pro ně neplatí. A tak bez reptání plní pomyslnou "Hippokratovu přísahu" a slouží a slouží, i několik dní za sebou, neboť jsou vždy připraveni nezištně pomáhat, aniž by brali v potaz svou únavu, popřípadě své naprosté fyzické a duševní vyčerpání. Přitom jsou si vědomi, že nesmí selhat, protože rozhodují mnohdy o životě a smrti svých pacientů.
Nemají ani právo plnohodnotně podnikat, a to jsme v tzv. kapitalistické společnosti! Vybudování soukromé ordinace je finančně náročné a její existence je závislá na povolení všech možných úřadů, splnění odborných požadavků a různých předpisů, a především na získání smluv s pojišťovnami. Přitom perspektiva jejich trvání je omezena na pouhých osm let. Dost málo na smyslplné vybudování dobře vybaveného a fungujícího zařízení, nemyslíte?
Se soukromým podnikáním nemá nic společného ani skutečnost, že pojišťovny ve spolupráci s ministerstvem stanovují lékařům (s upřesněním na půl roku) nejen cenu lékařské práce, ale i celkový její objem. Tedy za kolik budou pracovat a kolik pacientů mohou ošetřit. Stejně tak určují, kolik léků mohou lékaři na jednoho pacienta předepsat. Při překročení limitů pojišťovny lékařům nezaplatí a ještě je pokutují. Zároveň je však zavazují k tomu, že nikdy neodmítnou jejich klienta a budou ho léčit lege artis.
Ve skutečnosti to znamená, že politici, prostřednictvím pojišťoven, nestydatě vykořisťují lékaře. Ti nejen otrocky dřou za mizerný peníz, ale ještě dotují financování celého zdravotnictví. A náprava v nedohlednu, jen dvacetileté plané sliby. Kdo by jim ještě věřil?
Lékaři odcházejí, došly peníze a dojde i na pacienty. Ti bystří už tuší, že kvalitní lékař nebude k mání a že se medicína vrátí k vyšetřovacím metodám minulých století, kdy lékařská sluchátka a teploměr byly alfou a omegou při stanovení diagnózy.
A co politici? Zatím se starají jen o to, aby se pravý stav zdravotnictví příliš nepropíral v médiích, a uklidňují své voliče, jak mohou. Přesvědčují je, že se nic neděje, že peníze sice nejsou, ale již se přece osvědčilo, že lze tuto zátěž přenést na samotné lékaře. A tak slibují, že si na doktory došlápnou, přinutí je ještě víc a déle zadarmo pracovat, budou je víc pokutovat a kontrolovat. Zároveň ujišťují, že je také donutí, aby se více starali o blaho svých pacientů, například zkrácením jejich čekání v čekárnách a naopak prodloužením jejich času stráveného v ordinacích, a to vlídným podrobným popovídáním si o jejich nemoci, navržením různých alternativ léčby atd. Vždyť je známo, že léčí i dobré slovo. A když nejsou peníze, pak slova musí stačit.
Ostatně víra politiků v léčebné účinky dobrého slova na cokoliv je až úsměvná. Pan ministr zdravotnictví chce uklidňovat "rozjitřenou" situaci tím, že na adresu lékařů vyjádří hluboké pochopení pro jejich už neúnosnou situaci, ale apeluje na jejich etiku, když jim oznámí, že bude ještě hůř, neboť jejich platy budou ještě sníženy a nebudou-li otrocky pracovat déle a více, zaniknou malé nemocnice a soukromé ordinace.
Pacientům oznámí, že také on není spokojen s podobou poplatků, ale budou a ještě větší, protože přinášejí do zdravotnictví 5 miliard a je třeba pochopit, že při desetimiliardovém schodku se jich nelze vzdát.
Zároveň dává naději, že zdravotní reforma všechno vyřeší, ale je přece nad slunce jasnější, že ji nelze uskutečnit jen tak hned, protože tak velký kolos jako zdravotnictví se musí měnit opatrně, po malých krůčkách.
Kdo si počká, ten se dočká? Svatá pravda. Až se zdravotnictví totálně zhroutí, určitě k radikálním změnám dojde. Ale k jakým, že?