Středoevropské národy nejpozději od doby francouzské revoluce vždy vzhlížely k Západu jako k části světa, kde se rodí svoboda lidstva. Toužili jsme vydobýt takovou svobodu slova a vyznání, jaká byla hluboko do 19. století dopřána jen několika málo zemím západní Evropy. Podobná situace se opakovala i ve století dvacátém, když východní polovinu Evropy ovládl komunismus.
Dnes začíná být situace povážlivě jiná. Dění v západní Evropě přestalo být pro nás Středoevropany zdrojem naděje, ale stalo se zdrojem obav. Západní Evropa se mění kulturně i politicky. Stále více lidí ji vnímá jako odstrašující příklad toho, jak může být názorová svoboda pomalu osekávána.
Symbolickým případem je čerstvá událost, kdy Velká Británie odmítla poskytnout azyl pákistánské křesťance, které hrozil trest smrti za rouhání. Po propuštění z vězení jí hrozí, že „trest“, který nevykonala oficiální justice, vykoná nějaký samozvaný kat z řad islamistů. Důvodem pro neposkytnutí azylu má být bezpečnostní riziko. Údajně hrozí nepokoje muslimské pákistánské komunity v Británii.
Takové tvrzení je v absurdním kontrastu se vším, co se tu napovídalo v průběhu migrační krize. Západní mainstreamoví politici a novináři několik let hájí právo na azyl téměř pro kohokoliv, odmítají představu, že masová migrace představuje bezpečnostní riziko, odmítají představu, že masová migrace z muslimských zemí představuje bezpečnostní riziko. Ejhle, jedna křesťanka a její rodina je bezpečnostním rizikem pro světovou velmoc Velkou Británii! A proč? Odpověď zní: Mohli by se vzbouřit místní muslimové. (Kteří sami o sobě ovšem bezpečnostní riziko nepředstavují, výbušní jsou zřejmě jen ve spojení s křesťanstvím.)
Nezbývá než konstatovat, že jsme osiřeli. Kde je konec Francie a Velké Británie, jaké jsme obdivovali a milovali pro jejich filosofii, umění, literaturu a odvahu hájit svobodu? Zůstala osamocená střední Evropa několika potížistů, jako jsou Maďaři, Rakušané, Italové, Poláci, snad i Slováci a Češi.
Ztratili jsme vnější kompas a budeme muset najít vnitřní. Jedinou šancí středoevropských národů je postavit se na vlastní nohy. Musí to učinit každý středoevropský národ sám za sebe, tedy i my Češi. Přestat se ohlížet na Západ i Východ a žít podle sebe a podle svého svědomí. Stát se sami příkladem pro ostatní národy světa tím, že se pokusíme realizovat svou vizi spravedlivé a svobodné lidské společnosti.
Je to těžký úkol a lze v něm snadno selhat, větším selháním by však bylo se o něj nepokusit. Nestačí na to ovšem morální zápal. Je potřeba získat zpět moc rozhodovat o svých věcech. Vyžaduje to připravenost vojenskou a hospodářskou, vyžaduje to odvahu, důvtip i strategii. Střední Evropa se musí vzbouřit proti svému druhořadému postavení ekonomickému i vojenskému. Musí tak však učinit postupnými kroky, pak má naději na úspěch. Naším cílem musí být soběstačnost a bezpečnost v našem koutu světa, nikoliv ovládání druhých.
Zdá se, že doba, kdy bylo politickým argumentem to, že něco takto funguje na Západě, skončila. Pokud toto pochopíme, pak má středoevropský prostor šanci na vlastní budoucnost.