Současná planetární společnost je stále založena na nekonečném růstu. S tím souvisí nastalá klimatická krize, jež je konkrétně způsobená přemírou spalování fosilních látek, mýcením pralesů, nemilosrdným přístupem k přírodě v celku. Odtud pak plyne pozvolné oteplování planety (jak dokumentují významní vědci), růst rychlosti nastupující klimatické nouze. Prudce tedy vzniká potřeba globálního konsenzuálního řešení, kdy se nastartuje (nejdříve v nejpokročilejších a příkladných státech) nový vztah člověk-příroda-technika, nový ekonomický, environmentálně citlivý systém s udržitelnou vizí budoucnosti. Spásná technika a jasně zelená ekonomika povedou k hluboké a moudré proměně skutečnosti, v níž žijeme.
Jasnější vidění
Žijeme v době, kdy se lifruje naší civilizací přemíra skleníkových plynů do ovzduší, příroda to nestačí neutralizovat, a to má za následek poměrně rychlé oteplování a rostoucí klimatickou krizi. Skuteční přírodovědci různých odstínů to vidí, mají to jasně zvýrazněno ve svých grafech a modelech. Žijeme v době superpočítačů, jež jsou s to zpracovávat najednou množství informací, modely a grafy jsou tudíž poměrně hodně věrohodné – ač pravda sama se nám bude vždy skrývat, jak naznačil již Hérakleitos.
Nastalou povážlivou situaci mohou koneckonců chápat i politici, ekonomové. Ovšem většinou se vezou na vlně novověkého mefistofelského progresivismu, zdivočelého modernistického subjektivismu, který je vede bezhlavě k dalšímu bezmeznému růstu všech výrobních a jiných kvantitativních ukazatelů. Půjde tedy dnes o střízlivější vidění skutečnosti – ta by měla nalézt spolu s lidskou aktivitou svou přirozeně-přírodní rovnováhu. Pak bude možno rozumně a moudře, a přesto dostatečně rychle a efektivně utlumovat dobyvačné, plundrující a exploatační trendy stávající globální civilizace. Jedním z léků na to je jistě zvýšení kvality v oblasti vědění a poznání, což jedině umožní dostat se na stezku jemnějšího obcování s přírodou a jsoucnem v celku, na cestu vskutku demokratického vývoje (na základě deoligarchizace apod.). Tehdy snad člověk pochopí, že fosilní průmysl může co nejdříve zmizet ze scény, že vývoj půjde výrazně směrem k obnovitelným zdrojům, k jaderné fúzi a slunečním nadzemským kolektorům, k vodíku jako palivu. Přechodnou fází budou rozměrná pole pokročilé fotovoltaiky na všech pouštích světa, využití energie ze štěpení jádra, z větru.
Lze tedy růst – chytře, rozumně a moudře. Lze jít dál, a to i v ekonomii, kdy zazelenavší se ekonomika povede nejen k udržení stávajícího stupně vývoje, ale i k zlepšení životního prostředí. Po sto padesáti letech neuvěřitelného růstu udiveně nahlédáme, že naše planeta má své limity, není nafukovací. Klimaalarmisté na tyto problémy výrazně poukazují, snaží se probudit spící a uspokojené, kteří už příliš realitu nevnímají, vše přeci způsobují geokosmické vlivy, nikoli my – jak to tvrdí klimapopírači. Ti mají zato, že se může jet dál po trajektorii bezmezného plenění a dobývání, nevnímají lidskou destruktivní činnost, jsou to takoví „věční optimisté“, ale vůči realitě jsou slepí. Sepisují protivědecké pamflety, z jejich myšlení čiší dogmatismus hrubého zrna. My ale brzy dospějeme k mezníku, od kterého budou probíhat na zemi a na nebi už jen nevratné změny (návrat do „normálu“ bude trvat tisíce let). Máme na to podle většiny osvícených vědců asi dekádu, abychom něco pro obrat v našem konání udělali. V této chvíli půjde především o snižování skleníkových emisí – naučit se je tedy co nejrychleji odsávat, skladovat ve vytěžených slojích (a časem je třeba zase použít – v případě nastupujícího glaciálu).
Radikální proměna
Ekonomisté jsou příliš spjatí s ryze protržní orientaci světa, chtějí ze všeho vydobít co největší zisk, nejsou s to připustit, že by za nepříznivou změnou klimatu stál člověk, dál podporují čistě volnotržní paradigma, nezajímají je práce vědců, kteří své modely a vize mají podloženy matematickými, fyzikálními, chemickými a biologickými rozvrhy a jsou s to na svých superpočítačích vytvářet animace a grafy, jež ukazují, jak to s námi dopadne, jestli nic neuděláme a budeme poslouchat klimapopírače.
Zjevně se budeme muset proměnit, aby nedošlo k úplnému kolapsu, budeme muset nastavit laskavější tvář vůči přírodě a kosmu v celku. Nyní tedy bezděčně vystupují ti, kteří se snaží přesvědčit většinu o své realistické pravdě, že jestliže bystře a radikálně něco neuděláme jako lidstvo pro záchranu planety, jestli například nebudeme odvádět skleníkové plyny z atmosféry, dojde k apokalypse v tom smyslu, jak tomu slovu běžně rozumíme (úplný zánik).
Většina lidí to začíná chápat, vyjde třeba i do ulic. Pak se nakonec k realitě a jejímu pravdivějšímu nazírání přikloní i obrácení klimapopírači a jejich zištní podporovatelé (korporátníci). Jde vskutku o vzbuzení živé představivosti v mysli většiny lidí, aby neposlouchali řeči omezených spících a sami se pustili do opravdovější imaginace dnešní doby, adekvátně ji začali vyjadřovat a laskavějším způsobem se k ní začali chovat. Klimatičtí popírači a ti, kteří jsou ke klimatické krizi skeptičtí (špatně vidící, postrádající skutečně vidoucí skepsis), se usadili ve svém „železném“ vnímání skutečnosti. Toto vidění je povýtce limitované: vnímají se jen zisky z fosilního a podobného průmyslu, což podporují různé ostře vymezené „instituty“. Jednou provždy dogmaticky přesvědčené žádný vskutku realistický pohled na věc vůbec nezajímá, budou proti němu „do konce svých sil“ bojovat. Neustále je tedy nutno probouzet lidi k pokornějšímu a moudřejšímu vidění skutečnosti. A tak i pronikavé působení ekologů, environmentálních myslitelů a rebelujících protestujících je veledůležité.
Povstává cit spjatý s nově probuzeným rozumem. Realita nakonec rozhodne, kde je pravda, jestli na straně klimapopíračů a ziskuchtivců, nebo na straně těch, kteří realisticky a jasnozřivě upozorňují na blížící se hrozby, jež způsobil náš nezřízený antropocentrismus, kumulace různých omezených metafyzických (ontoteologických) postojů a tvrzení. To se projevuje především tak, že se bytí dnes předvádí především technicky jako věci k vytěžení, použití a dobytí, jako vůle k stupňované technologické vůli, jako ekonomistní vůle po větším a větším růstu a zisku – nehledě na meze dané přírodou a Zemí samou.
Nová epocha
Zapomíná se na světlo prabytí, zdrojové prajedno a jeho základní dynamismus, jemuž bychom se měli jako smrtelníci otevírat. Hromadí se zatím jen bezmezné progresivistické postuláty, které nás odvádějí od ctění zákonů přírody a kosmu. Epochální změna v dění bytí se nevidí, pokračujeme převážně ve starém metafyzickém chodu dobývání a plenění, kdy se „mazaně“ zapomíná na život a dění bytí. Je zapotřebí základního zamyšlení nad situací, kterou dnes dokumentují procitlí přírodovědci a ekomyslitelé. Jen takové nové zamyšlení nám může přinést naději na přežití. „Dnes v každém směru s námi zle je,“ píše již Johann Wolfgang Goethe a předjímá epochu voluntárního snažení, kdy se nám to podstatné skrývá a nechápavost vede až k současným planetárním, klimatickým a migračním otřesům. A tak je zapotřebí uvidět to, co se odehrává nyní, co se posílá skrze naši epochu prostřednictvím technického a voluntárního sebechtění, jež ústí do nekonečného produkování věcí, do nebetyčného vytěžování zdrojů a ničení země s nebem. Lze prozkoumat genealogii podmínek mechanického planetárního rozvoje a přispět k zrání nové environmentální epochy, jiného počátku dějin. Filosofové mluví o bytostně myslivém čekání, jež se uskutečňuje prostřednictvím pozorného a bdělého zamyšlení. To totiž uvolňuje moc ryzího bytí a nový nadějný počátek, kdy se dá přednost mírnému chování člověka na zemi a zamezí se bezmeznému disponování oceány a planetou v celku. Založí se taknová tradice respektování bytí a přírody, nový, dosud neviděný způsob žití na obnovené zemi.