K nedožitým 80. narozeninám se objevilo mnoho článků a úvah, které hodnotí našeho prvního demokratického presidenta po listopadu 1989.
Připomínka výročí jeho narození skýtá jistou výhodu. Oproti jinému presidentu vizionáři Tomáši Garrique Masarykovi existují stovky tisíc pamětníků epochy, v níž byl Václav Havel tak říkajíc ve středu dění. Doba od roku 1968, kdy v naší zemi nastalo tupé husákovské bezčasí, charakterizované lámáním charakterů, umlčováním jakéhokoliv protestu proti vládnoucímu establishmentu a odchodem mnoha desítek tisíc lidí do emigrace, je ještě v paměti žijících lidí a tedy nezkreslena vlastními názory historiků. Všichni, co tuto dobu žili, dobře vědí, co se dělo. Pokud člověk rezignoval na život v pravdě a uzavřel se do vlastní ulity (chata, zahrádka atd.), nechal jej režim na pokoji. Vyžadoval pouze jednou za rok tzv. existenční pochod pod tribunou první májový den a jednou za 4 roky návštěvu „volební místnosti“, kde mu byla vručena obálka s jmenným seznamem soudruhů, které neznal a kteří jej poté „zastupovali“ v pimprlovém divadýlku zvaném Federální shromáždění.
Všichni si pamatují onu dobu, kdy Gustáv Husák promlouval na Nový rok sdělení, která byla zoufale uniformní a kde národ čekal na náznak, co se zase v příštím roce zdraží. Politika byla neslušným slovem, pokud byl někdo ve straně, ti zvnějšku si na něj dávali zvýšený pozor, aby před ním nepronesli nějakou poznámku o režimu či jeho představitelích. Národ Čechů a Slováků tak nějak přežíval, s vědomím, že sice není dobře, ale v mezích možnosti se dá se zavřenou hubou přežít.
Charta 77, proces se skupinou Plastic People od Universe a další podobné aktivity byly v tomto idylickém socialismu rušivými elementy. Nikdo sice neznal podstatu oněch procesů, nicméně byl nucen vyslovit svůj zásadní nesouhlas. Pracujícímu člověku byl rušen klid na práci, občané byli zneklidněni aktivitami buržoazních elementů. Disidenti byli vykreslováni jako ztroskotanci a zaprodanci v žoldu západních centrál, byly zveřejňovány jejich příjmy (vždy vyšší než plat socialistického soustružníka), aby tento projevil své patřičné znechucení nad tím,že se někdo místo poctivé práce fláká a má za to víc.
Jméno Václava Havla znali jen jeho blízcí a posluchači stanic Hlas Ameriky a Svobodné Evropy. Ve světě uznávaný dramatik u nás nosil neustále pohotovostní brašnu s osobními věcmi pro případ náhlého zatčení a persekuce. Odmítal emigraci, kde by nepochybně žil spokojený a zajištěný život. Místo toho absolvoval nápravně převýchovný pobyt v kriminálu Ostravě Heřmanicích, kde málem přišel o život.
V listopadu 1989 se stal hlavní ikonou změny. Každý pamětník si jistě vzpomene na jeho první projev v televizi, kdy se představil národu. Do té doby chimérický belzebub, rozvratník, buržoazní synek a zhýralec najednou hovořil řečí prostou frází a dvacet let slýchaných floskulí, které každý rozuměl a která skýtala naději. Jeho zvolení hlavou státu bylo jednou z nejkrásnějších chvil, neboť všichni věděli, že jde o definitivní krok vybřednutí z komunistického marasmu do normálního života (všechny protestující nyní prosím, aby si vzpomněli na onen okamžik a své vlastní pocity).
Tento krok však později paradoxně způsobil u mnoha lidí pocit zklamání, že situace není tak idylická v jakou doufali. Že onen Západ, kam bylo možné náhle cestovat, není snadné dohnat. Mnoho lidí svá osobní selhání místo vlastnímu já a frustraci z poměrů, které neznali, adresovali původci tohoto „neštěstí“. (Nic nového v dějinách, staří Židé své hříchy přenesli na černého kozla, kterého vyhnali do pouště pojít). Havlovo heslo, že pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí bylo a je karikováno, byť je jeho znění s universální platností. I přesto, že se každý občan našeho státu má lépe, než se měl v období Husákova temna, je v módě nadávat na současné poměry, popřávat sluchu bolševikům, kteří již odhodili počáteční popřevratový strach z odplaty a opětovně kážou své zářné zítřky.
Současný marasmus, kdy místo nadčasových úvah a snahy o zklidnění rozvášněné společnosti máme na denním menu hulvátství, nároží olepené plakáty s portréty jedinců, jejichž intelektový a mravní potenciál je beznadějně neměřitelný, je rovněž dokladem absence člověka, který byl celý život spjat s ideou tolerantní společnosti, kde bude vítězit ona pravda a láska.
Za všechno může Václav Havel.
Převzato z blogu Tomáš Vodvářka se souhlasem autora