Svůj krátký článek v Lidových novinách z 18. září nazval Marek Hudema Naše dvojí krize a píše o tom „proč důchody a bydlení nechce nikdo řešit“. To si nemyslím. Nevím, jak je to s důchody, ale návrhy, jak řešit naši a v podstatě celoevropskou krizi v bydlení, jsou popsány celé stránky volebních programů politických stran kandidujících v letošních volbách. Nemyslím si tedy, že, jak píše autor na závěr svého článku, „žádná politická strana reálně bydlení raději řešit nechce“. Myslím, že mnozí chtějí, ale chtít a vědět jak, to jsou dvě odlišné věci.
Není to ovšem jednoduché. Ne že by se nám nechtělo řešit bydlení, ale nechce se nám řešit, resp. rozhodnout jednak o opuštění donekonečna opakovaných, ale zcela zjevně neúčinných ekonomických „dogmat“, ale zejména nechceme konečně rozhodnout o celém lidskoprávním problému, který bytovou krizi doprovází.
Jde zde o střet dvou rovnocenných lidských práv, což vyžaduje nalézt odpovědi na otázky, které si snad ani netroufáme položit.
Vlastní bydlení dostupnější nebude
Pokud jde o tu ekonomickou stránku bydlení, stojí za povšimnutí, že přesto, že volební programy všech politických stran obsahují kapitolu o „dostupném bydlení“, již mnoho mladých lidí se smiřuje s tím, že si nebudou moci dovolit to, co si mohli dovolit jejich rodiče – tedy koupit si vlastní byt. Patrně nebude líp. Zvěsti o růstu již tak dost obtížně zaplatitelného nájemného přijímáme, jako by šlo o slovo boží, a nikoliv jako důsledek toho, že výše nájemného je dána požadavkem pronajímatele.
Souvislost mezi výší nájmu a např. růstem cen stavebního materiálu by existovala, pokud by existovala povinnost pronajímatele do pronajatého bytu pravidelně investovat, ale taková povinnost u nás není. V podstatě vše v bytě si nájemce hradí ze svého.
Bytů je u nás prý málo – „jejich cena roste a drahé jsou i nájmy,“ píše Marek Hudema. S touto představou se musíme rozloučit: ukažte mi město, kde jsou nájmy levné jen proto, že je tam dostatek bytů. Samozřejmě, že jsou města, kde dostatek bytů existuje, protože zde z mnoha známých a pochopitelných důvodů aktivní část společnosti většinově bydlet nemůže. S počtem bytů to však nesouvisí.
Nechceme prý tento nedostatek bytů řešit „rozpínáním měst jako v americkém Houstonu, či přestavováním jako v Tokiu“. Myslíte si, že v Houstonu a Tokiu je dostatek levných bytů? Musíme prý „usnadnit výstavbu hlavně v širších centrech měst“. Bytů, které budou stejně nedostupně drahé jako ty dnešní? Jaký by to mělo smysl?
Ještě složitější to bude, až se skutečně budeme chtít vyrovnat s často protichůdnými, ale stejně legitimními právy a zájmy. Právo vlastníka bytu na rozhodování o svém majetku a právem ostatních nebýt diskriminován z důvodů věku, etnicity, rasy… Chci bydlení se hřištěm u domu pro mladé s dětmi, ale pak neuzavřu nájemní smlouvu s důchodcem, který si zítra bude stěžovat na hluk. Anebo naopak, chci klidné bydlení, ale pak rodina se třemi dětmi bude mít smůlu. Máme ctít právo obce chránit obecní majetek a klidný život svých obyvatel, nebo je její povinností postarat se o bydlení i těm, kteří se náhodně nacházejí na jejím území, ale kterým je respekt k čemukoliv včetně zákonů zjevně zcela cizí? Všechny dosavadní návrhy zákonů o sociálním bydlení skončily na nevyřešeném problému, co s občany, se kterými se ve stejném domě nebo ulici prostě bydlet nedá. Odpovědi na tyto otázky necháváme spíše aktivistům, kterým je vlastní selektivní přistup k lidským právům a kteří vidí diskriminaci všude, všem otravují život, ale žádná skutečná řešení stejně nenacházejí. Naopak mantrou politiků se stává moralistické odsuzování tzv. „obchodníků s chudobou“, kteří však jsou jediní, kteří bydlení tohoto druhu našich spoluobčanů jakž takž řeší. A stát tomu sekunduje sebevražednou hrou se sociálními dávkami, jejichž výši „přizpůsobuje“ zcela nekontrolovatelnému růstu nájemného, což si nemůže dlouhodobě dovolit žádný stát na světě. A jediné, co „proti tomu“ děláme, je každoroční nářek nad růstem mandatorních výdajů státu.
Tápeme nejen v realizaci, ale i v právu. Mezi rozhodnutím Ústavního soudu z roku 2002, kdy tento soud zrušil vyhlášku č.176/93 Sb., která umožňovala postupné zvyšování nájmů, protože se zdála být protiústavní, až k nedávnému rozhodnutí téhož soudu, kterým byla zrušena část zákona o hmotné nouzi, jež umožňovala obcím nevyplácet doplatek na bydlení (protože byl protiústavní), je dlouhá řada přijatých a po čase zrušených právních předpisů, kterými se především obce snažily řešit některé příznaky krize, kterou nyní zažíváme. Ale s neřešeným a prohlubujícím se problémem s bydlením, jehož nejviditelnějším symbolem je růst vyloučených lokalit, rostoucí počet tzv. nepřizpůsobivých a sociálně vyloučených občanů, chudých důchodců a bezradné obce, roste ve společnosti nepříjemný dojem, že právní stát není schopen svými zákony a právem řešit problémy společnosti. Jak dlouho ještě?
LN, 4.10.2021
Převzato z blogu autora s jeho souhlasem
Autor je ombudsman