Tímto zamyšlením navazuji na článek o inkluzi z 21. 12. 2018 (zde). Chci se nyní věnovat otázce mravnosti pedagogických pracovníků i mravnosti v pedagogice jako takové. (Žákům a jejich rodičům jsem se věnoval již dříve, viz článek na NP z ledna 2015 zde). Opřít se chci zejména o zkušenosti a rady možná největšího z pedagogů a jednoho z mála skutečně celosvětově známých krajanů – Jana Amose Komenského. Předpokládám, že v běžném životě (přestože žijeme v postmoderní době relativizující mnohé hodnoty) stále považujeme nějakou mravnost za žádoucí; minimálně proto, že naprosté většině z nás vadí, když někdo druhý jedná nemravně s námi. Neznám člověka, kterému by nevadilo, že mu někdo lže, jedná s ním neupřímně, nespravedlivě, pomlouvá ho, nebo když je mu jeho partner nevěrný… Stejně tak předpokládám, že normálnímu člověku by nebylo lhostejné, pokud by jeho dítě vychovával člověk vyloženě nemravný.
Hned na úvod tedy zmíním stěžejní aspekt veškeré Komenského pedagogické práce, jímž je právě mravní výchova (Hábl 2011, s. 118). Mravnost je jedním ze základních stavebních kamenů vzdělání a mravní výchova je jednou z oblastí, kterou škola musí budovat (Komenský, aj. 2004, s. 17). Tím máme zarámován celý proces vzdělávání – od vzdělávání budoucích pedagogů po vzdělávání těch, které tito pedagogové vzdělávají. V našem zamyšlení jsme stále ještě na začátku a již se nám rýsují zásadní problémy: mravnost, s výjimkou porušení zákona, dnes není vymahatelná. Neumím si představit, že by v dnešní době ředitel školy nebo školská inspekce po učiteli pod nějakou sankcí požadovali, aby se nerozváděl, nestřídal sexuální partnery, mimo školu nemluvil neslušně či nepil alkohol, neklevetil, neironizoval, aby se učitelky cudně oblékali i mimo školu… Jak tedy docílit, aby se pedagogy stávali pouze lidé mravní? Lze u přijímacích zkoušek dělat test z mravnosti?
Že takové testy mravnosti u přijímacích zkoušek nejsou a dnes ani být nemohou, je naprosto jasné. Svědčí o tom i mravní úroveň mnohých studentek a studentů pedagogiky, kteří nejen že například vyrušují na přednáškách a podvádějí při písemných zkouškách, ale jsou i sexuálně nevázaní stejně jako jejich vrstevníci. Znám z vyprávění studentů jedné nejmenované univerzity, která má i pedagogickou fakultu, kde podle chování studentek učitelství by člověk soudil, že studují spíše obor prostituce. Toto samozřejmě neuvádím jako paušální morální odsudek studentek pedagogiky, ale jako pouhé potvrzení faktu, že budoucí pedagogové nějakým mravním sítem opravdu, ale opravdu neprocházejí. Že takový nemravný člověk jako učitel nikoho k mravnosti nepovede a ani mu nebude mravním vzorem, je nabíledni. [Tento problém dnešní společnosti se ovšem netýká pouze pedagogů, ale je „bezmocně“ vnímán i v jiných povoláních, které mají to „kouzlo“ moci nad druhým člověkem a často přitahují narcistní či jinak patologické osobnosti, přestože zde očekáváme prosociální jednání – v ostatních pomáhajících profesích (Jankovský 2003, s. 9), politice všech úrovní či různých ozbrojených složkách…]
Nyní zde ocituji část manželčina příspěvku k akademické diskusi v rámci semestrálního úkolu na téma „Autorita učitele a vychovatele“, který byl vyučujícím doktorem ohodnocen jako pravdivý: „K otázce autority učitele a vychovatele bych zmínila dvě věci, které považuji za důležité a myslím si, že jsou dnes opomíjené. Jedná se o mravnost učitele a jeho osobnostní integritu. Tedy to, že učitel jako autorita by měl být mravný, a to nejen ve škole před žáky, ale také v kabinetě s kolegy za zavřenými dveřmi, za branou školy a rovněž v soukromí.
Když jsem přišla do veřejného školství, mile mne překvapilo, že děti, přes všechny nešvary současné západní společnosti, stále hledají v nás dospělých morální vzory. Jenže nalézt dnes v dospělých nějaké morální vzory je velmi problematické. A právě zde má učitel neopakovatelnou příležitost toto prázdné místo v životě dnešních dětí vyplnit. Ovšem za předpokladu, že takovým morálním vzorem opravdu je, ne že jej pouze předstírá. Děti jsou všímavé a je velmi smutné sledovat, jak vidí své „autority“ pomlouvat, stranit, ironizovat, posmívat se, povyšovat se, lhát či říkat polopravdy, nosit vyzývavé oblečení, mluvit dvojsmyslně, střídat životní partnery, opíjet se… Jsem přesvědčena, že chceme-li být dětem ve škole (ale i vlastním dětem) skutečnými autoritami, měli bychom jim být i mravními vzory. K tomu všemu mě napadá ještě jedna důležitá věc. A tou je láska ve vztahu k dětem i dospělým. Láska s úctou neoddělitelně patří k výčtu ctností, které zdobí každou autoritu.“
K výčtu nemravností v pedagogice, při veškerém pochopení pro nelehkou práci učitele, patří i obecně známé učitelské nešvary, které by neměly být přijatelné: předsudky, škatulkování, neobjektivita, nevhodné komentáře, netrpělivost, utrhávání se, posměšky, sarkasmus, ironie, náladovost, zneužívání autority…, ale i laxnost, lhostejnost a lenost. Vše uvedené se negativně promítá do kvality vzdělávání (Mareš 2013). Jejich příčiny jsou různé, od vyhoření, špatné motivace, malé empatie, nedostatečné vzdělanosti v psychologii dítěte, … až po nevhodnost dané osoby k práci pedagoga vůbec.
Nyní malé shrnutí: přestože je mravnost předpokladem ke skutečné vzdělanosti, mravnost není požadována ani po studentech a absolventech pedagogických fakult, ani po pedagogických pracovnících. Veškerý dnešní požadavek mravnosti je redukován pouze na trestní bezúhonnost a dodržování řádů na pracovišti. Zjednodušeně – pedagog nesmí být usvědčený zločinec a nesmí se například opíjet ve škole. Bude-li to člověk mstivý, pomlouvačný, pyšný, zaujatý a nespravedlivý, neslušný, střídající sexuální partnery nebo který se rád ve volném čase napije, nemusí se ztráty svého povolání pedagoga příliš obávat. S odsunutím mravnosti do pozadí se tak praktická pedagogika zredukovala více méně na pouhé vzdělávání. Důsledky tohoto přístupu k výchově shrnul (v souvislosti s hodnocením odkazu J. A. Komenského) již Jan Patočka, když konstatoval, že výsledkem dvou století výchovy chápané jen jako proces vytváření návyků, znalostí a dovedností je dnešní člověk tak nevychovaný, vnitřně neukázněný a zmítaný vším možným, jak tomu dříve nebývalo (Patočka 2018, s. 13). A to se obecně týká všech účastníků vzdělávacího procesu: žáků, rodičů, učitelů i učitelů těch učitelů – tedy celého systému. Naštěstí jsou mezi pedagogy výjimky a každý z nás by takového pedagoga zřejmě uměl jmenovat.
Kupodivu se téměř vše výše zmíněné vyučuje na pedagogické fakultě. Minimálně tedy v oboru speciální pedagogika na škole, kterou studuje moje žena. Obecně se navíc budoucí pedagog setkává s mravní výchovou nejen v předmětu Etika, ale rovněž ve výuce psychologie (vývojové psychologie a psychologie osobnosti) a filozofie, přestože důraz na mravní výchovu zde pro přemíru informací může zanikat (Muchová 2015, s. 23). Každý budoucí pedagog tedy skládá zkoušku alespoň z teorie. Škoda, že to vesměs zůstává jen akademickou znalostí a není to plně aplikováno v praxi. Škoda, že tyto plody poznání nejsou obecnou realitou ve školách. Zde zřejmě narážíme na onu propast mezi formálním vzděláním a skutečnou vzdělaností. A jakpak by ne, když většina zkoušek na vysokých školách probíhá písemně a studenti při nich zcela běžně podvádí a opisují! Ale cožpak nám to Komenský neříká? Vždyť mravnost souvisí s dvojím: s pravdou a s tím, co je dobré. Nedivme se tedy, že s odmítnutím mravnosti došlo k postupné ztrátě pravdy i toho, co je dobré.
Můžeme dojít k závěru, že naše dnešní situace ve školství, ale i celé společnosti, vlastně nemá řešení. To by však byl omyl. Komenský řešení – pro školství i společnost – nabízí a od jeho dob se ve skutečnosti na podstatě problému vůbec nic nezměnilo. To řešení je sice velmi obšírně a do detailu rozpracované, ale zároveň jeho základ je geniálně jednoduchý. Klíč k nápravě je jediný: pravá upřímná zbožnost (pozor, ne nábožnost či pobožnost, ale zbožnost!). Bez pravé zbožnosti, říká Komenský, je veškeré vzdělání více ke škodě, než k užitku a je podobné noži v ruce pošetilce (Komenský 2007, s. 79); vzdělání, které nedrží pevně se zbožností a mravností, je vzděláním nešťastným (Komenský in Hábl 2011, s. 119). Historie i současnost to neustále potvrzuje. Komenského řešení veškerých problémů lidské společnosti i školství se dnes může někomu jevit jako utopie. Ono však žádné jiné řešení opravdu neexistuje. A výmluvy nepomohou.
Autor je duchovní Křesťanského společenství Kamenický Šenov
Literatura
HÁBL, Jan, 2011. Vzdělání mravné a nemravné: vztah poznání a ctnosti v Komenského pedagogice. Pedagogika: časopis pro pedagogickou theorii a praxi, roč. 61, č. 2, s. 117–127.
JANKOVSKÝ, Jiří, 2003. Etika pro pomáhající profese. Praha: Triton.
KOMENSKÝ, Jan Amos, 2007. Informatorium školy mateřské. Praha: Academia.
KOMENSKÝ, Jan Amos, KUMPERA, Jan, 2004. Jak (se) učit: vybrané myšlenky o vzdělání a výchově. Praha: Mladá fronta.
MAREŠ, Jiří, 2013. Nevhodné chování učitele k žákům a studentům. Studia paedagogica, roč. 18, č. 1, s. 24–30.
MUCHOVÁ, Ludmila, 2015. Morální výchova v nemorální společnosti? Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury.
PATOČKA, Jan, 2018. Jan Amos Komenský a dnešní člověk. Člověk a výchova: časopis pro pedagogiku Rudolfa Steinera, roč. 21, č. 1, s. 11–37.