Ve svém minulém příspěvku na téma řízení a financování výzkumu, vývoje a inovací (VaVAI) v ČR jsem argumentoval, že je sice potřebná jejich radikální reforma, ale že ji nikdo vlastně nechce. Tímto konstatováním bych mohl své úvahy i uzavřít. Ale život – naštěstí či naneštěstí – se velmi často neřídí podle toho, co si lidé přejí nebo nepřejí. A sociální, ekonomický a politický vývoj ve světě naznačuje, že se brzy můžeme dočkat krize dlouho nevídaných rozměrů.
Krize jsou, jak známo, poměrně nepříjemná věc. Ale mají i svou pozitivní stránku – v jejich důsledku se prosadí změny, ke kterým by jinak nedošlo. A tyto změny často bývají z dlouhodobého hlediska pozitivní. Pevně věřím, že jedním z výsledků nastávající krize bude i radikální reforma řízení a financování výzkumu, vývoje a inovací, a to nejen v ČR.
Zamysleme se nad faktory, které činí stávající systém dlouhodobě neudržitelným:
Představa globálního liberálně demokratického světa chráněného americkými letadlovými loděmi se pomalu ale neodvratně hroutí. Většina obyvatel planety – pro nás možná překvapivě – naše „post-moderní“ hodnoty nesdílí. „Konec dějin“ se ukázal jako nebezpečná iluze. Svět směřuje zpět k multipolárnímu světu se svými antagonismy a tvrdými střety. Výkonost a inovativnost ekonomiky se v těchto střetech stanou rozhodujícími faktory pro zachování bezpečnosti států a národů. Tento svět nepřeje otevřené vědě ani pravidlům o ochraně patentů – v nadcházející době bude určitě růst tlak na utajování výsledků výzkumu a vývoje. Systém založený na otevřené vědě a hodnocení vědců podle počtu publikací v renomovaných časopisech se možná brzy stane obsolentním.
Výzkum a vývoj jsou drahé. S trochou nadsázky je možno říci, že co bylo možno vyzkoumat levně již vyzkoumáno bylo. Ekonomická situace tradičních vyspělých zemí však není nijak růžová: v drtivé většině jsou zadlužené, sužované inflací, neefektivitou přebujelého státního aparátu a společenskou nejednotností. Vlády budou muset mnohem více než dříve zvažovat a zdůvodňovat výdaje, které alokují na VaVaI. Toto bude platit i pro velmoci, ale ještě mnohem více pro země střední a malé, které zdaleka nedisponují neomezenými zdroji. Vzniká pojem technologická suverenita – schopnost země zabezpečit klíčové technologie v oblasti energetiky, dopravy, ochrany zdraví či životního prostředí a dalších. A řešení těchto problémů přináší nutně prioritizaci a argumenty pro provozování vědeckého výzkumu ve všech oblastech stávajícím způsobem rychle slábnou.
S příchodem AI se naprosto mění systém uchovávání a zpracování informací a tvorby znalostí. Většina vědců, kteří jen ověřují, rozpracovávají a případně rozmělňují poznatky, které generuje (poměrně velmi malá) skupinka kreativních géniů, se možná stane zbytečnými. Většinu vědecké práce, která spočívá z velké části v přebírání, studia a porovnávání informací, budou možná v dohledné budoucnosti dělat počítače diskutující průběžně s relativně malým počtem vědců, pracujících zcela jinak než dnes.
Jedním z rysů současné společenské krize je ztráta důvěry širokých vrstev ve vědu. Je to částečně vina vědců samých: Humboldtovská Universita a Academie Francaise zahájily éru vzniku vědeckých elit a oddělní „VĚDY“ od „PRAXE“. Tak tomu ale nebylo vždy: vynikající vědci své doby jako byli Newton nebo Leibnitz byli zároveň praktiky, kteří se intenzivně zabývali využíváním a rozvíjením využití nových technologií v komerční oblasti. Dnes díky diskreditaci masovými médii jer věda sesazena ze svého piedestalu a stále vice lidí přestává věřit, že její přínosy jsou převážně dobré (viz aféry okolo očkování).
Krize, u které spíš než zda je otázkou kdy přijde, umožní zohlednění těchto (a mnoha dalších) faktorů a může vyústit k vytvoření systému, kde řízení a financování VaVaI ve vyspělých zemích, a tedy i v ČR, bude adekvátní nové situaci. Je velmi těžké předvídat, jakou podobu bude tento nový systém mít, ale já bych si vsadil na to, že bude hodně odlišný od toho dnešního.