V žádném případě nechci vyvracet to, že u nás nebo i v zahraničí lze najít zákony, které byly schváleny zákonodárci z různých politických stran, přičemž daný návrh byl schválen vždy jen některými poslanci daného polického subjektu. Těm, kteří hovoří o „napříčspektru“ dnes, jde samozřejmě o něco úplně jiného. Řeč je o hlasování o důvěře vládě České republiky, jde tedy o to, čí politické spojenectví nám bude další čtyři roky ze Strakovy akademie vládnout.
Samozřejmost, se kterou se mnozí smiřují s bajkami o možnosti budoucího hlasování o důvěře vládě jaksi „napříč" politickým spektrem, svědčí bohužel o našem velmi nízkém stupni vnímání demokracie po několika desetiletích totality. Takové pojetí parlamentní demokracie by totiž odpovídalo pouze polodemokratickému společenskému zřízení, jakým byl například Gorbačovův Sovětský svaz koncem 80. let 20. století.
Tehdy došlo k částečnému otevření politického systému SSSR nezávislým kandidátům, když gorbačovovská perestrojka a glasnosť přinesly jistou demokratizaci totalitního sovětského systému. V důsledku této reformy byly volby koncem 80. let prakticky poprvé v historii SSSR skutečně tajné, a byly také volbami, protože byla (konečně!) možnost volby z alternativ. Kandidáti byli ale buď členové KSSS, nebo bezpartijní, a ani tomu jinak být nemohlo, protože svobodný vznik, působení a soutěž jednotlivých politických stran byl stále vnímán jako buržoazní a kapitalistický přežitek, který ve „vyšší formě socialistické demokracie“ nemůže mít místo.
Takto zvolený parlament se skládal ze dvou částí: názorově silně homogenních poslanců zvolených za KSSS, a poté jednotlivých nezávislých kandidátů, kteří ale byli natolik různorodí a programově rozštěpení, že v tomto pojetí žádná skutečná opozice, která by byla schopna zformulovat a poté v rámci jednání společně prosadit vlastní politický program, fakticky neexistovala. Opozice se lámala a drolila případ od případu. Vládla (opět) „Strana“. Vládla s podporou „napříč politickým spektrem“, protože potřebnou většinu při všech klíčových hlasováních ji zajistili různě individuálně „motivovaní“ (jak asi?) „nezávislí kandidáti“ nejrůznějších názorů.
Tento model byl poté v Rusku nahrazen normálním systémem konkurujících si politických stran běžným ve všech civilizovaných zemích na světě. „Perestrojkovské“ zlepšení bylo jen dočasným přechodným stavem od totality k demokracii.
Každý, kdo dnes hovoří o podpoře při hlasovíání o důvěře vládě jakýmsi „napříčspektrem“, tak ve skutečnosti tvrdí, že si asi umí představit, že by vládu podpořilo při klíčovém hlasování o důvěře kromě poslanců kmenové vládní strany také několik poslanců z opoziční strany O, několik poslanců z opoziční strany K a možná i několik poslanců z opoziční strany L. Je ale něco takového vůbec realizovatelné?
Lze něco takového vůbec reálně očekávat, když na rozdíl od různých polodemokratických (a tedy i polototalitních) modelů disponujících jen jedinou silnou stranou funguje normální parlamentní demokracie pouze tehdy, když politické strany buď jako celek sestavují vládu, nebo jsou jako celek v opozici, případně opět jako celek opozicí vládu tolerující?
Taková situace při hlasování o důvěře vládě „napříčspektrem“ u nás nastala jen jednou, a to tehdy, když se právě podle klíče podpory a nepodpory nové vlády oddělila začátkem roku 1998 od jedné české politické strany jiná strana. Nic srovnatelného se předtím ani poté v české politice nestalo. Hlasování o důvěře vládě „napříčspektrem“ je tedy buď projevem krize a rozpadu parlamentních stran, nebo jen eufemismem pro nějakou konkrétní politickou stranu, jejíž název se řečník stydí vyslovit.
V demokracii lze ale vládnout jen na základě sjednané politické dohody těch, kteří k takovému jednání mají legitimitu (pokud ovšem některý subjekt nemá většinový mandát.)
Bez dosažení transparentní politické dohody se pokoušejí při hlasování o důvěře vládě o „prohlasovávání napříčspektrem“ obvykle jen velmi nestabilní (v tom lepším případě), nebo (v tom horším případě) polodemokratické či zkorumpované vlády.
Autor je poradcem prezidenta