ZANINY CESTY: Nejen Kutná Hora

Udělali jsme si takový malý výlet – spíš jen na odpoledne. Vlakem do Kutné Hory a přískoky (výluka na trati Kutná Hora – Zruč nad Sázavou, takže kousek vlakem a kousek autobusem) ještě 8 km do Malešova.

Malešov

Malešov je úhledný městys, v jehož historickém jádru je středověká tvrz (v soukromém vlastnictví, viditelně opečovávaná, jen jsme nakoukli), muzeum, pivovar a kostel. Někde u kostela jsme potkali čtyři chlapíky, kteří šli obrácenou trasu a chvilku s nimi mluvili. Já se hlavně vyptávala na cestu – pokud bychom totiž chtěli jít podle vody, měla jsem strach, aby tam nebylo bláto. Prý ne, cesta je suchá.

Tak fajn, vyrazili jsme. Cesta byla nejen suchá, ale i nečekaně hezká, lemovaná pomalu se barvícími stromy a nadúrodou zralých šípků.

Most přes Vrchlici

Časem se sklonila dolů z kopce, klesali jsme docela prudce. Dole teče Vrchlice, říčka, která nás měla provázet až do Kutné Hory. Přes ni vede most, který je na české poměry docela exotický - trochu mi připomíná Ďáblův most v německé Lužici, který jsem tak neslavně prošvihla letos na jaře. Jediný kamenný oblouk, krása.

Kousek za mostem odbočuje nenápadná silnička… a ta časem dojde ke hrázi přehrady Vrchlice. Přehradní nádrž je veliká (aspoň v poměru k tomu, jak tady Vrchlice vypadá, je to spíš velký potok) a špatně přístupná, ostatně ani k hrázi se nesmí.

O něco dál je další voda – Velký rybník. Vznikl už ve středověku jako zásobárna vody pro pohon strojů v kutnohorských dolech. Je opravdu velký, na první pohled by to taky mohla být přehrada. Na břehu se tísní chaty, hráz je z nějakého důvodu taky za plotem…

Ale co je pěkné – za hrází je vodopád. Je umělý, ale vidět to není.

Vodopád u Velkého rybníka

V údolí, které vede vlastně až do Kutné Hory, je, nebo spíš byla, spousta mlýnů. Některé jsou zrekonstruované a bydlí se v nich nebo se nějak využívají, některé vypadají mizerně a dva jako hradní zříceniny.

Zbytek mlýna

Taky tu cestou potkáte vchody do několika štol – dolování tady bylo příjemně jednoduché, protože v údolí se nemuselo hloubit směrem dolů, stačilo razit vodorovně.

A tak jsme zvolna došli k silnici, resp. silničnímu mostu. Vyznačuje se tím, že je z něj krásně vidět hlavní památka Kutné Hory – chrám sv. Barbory. Cesta dál je viditelně upravená, velmi parková. Po ní jsme pomalu došli k reliéfu pana Frídy, který si podle říčky Vrchlice zvolil pseudonym.

Chrám sv. Barbory v Kutné Hoře

Před námi se objevil kostel sv. Jakuba (taky se mu říkalo Vysoký – věž má 80 metrů). Je v Kutné Hoře nejstarší. Právě probíhá rekonstrukce, takže byl zavřený, hotovo má být v roce 2021.

Ve městě jsme byli ještě docela brzo, tak jsme jen tak letem světem prošli pár míst – bohužel jsme minuli můj oblíbený kostel Na Náměti, ale zase jsme konečně zašli do kaple Božího těla, která je zastrčená mezi sv. Barborou a stánkem s občerstvením. Je o něco starší než sv. Barbora a zřejmě byla stavěná jako dvoupodlažní hřbitovní kaple s kostnicí, ale příliš se nepoužívala a pustla. Vevnitř vlastně nic není, ale je to krásný prostor.

Kaple Božího těla

Triumfální zakončení výletu? V Kutné Hoře jsou tuším čtyři nádraží. Ke konci už jsme pospíchali, tak jsem si v mobilu našla nejkratší trasu. Ehm, místo k hlavnímu nádraží jsme tak nějak došli k nádraží Kutná Hora- město. 

Naštěstí odsud jel přípojný courák…

Foto: Zana. Další fotky si můžete prohlédnout tady na Rajčeti.