PSI: Kess (7)

Předchozí díl najdete zde.

Kess a okolí

Za chvilku to bude půl roku, co máme Kess, střapaté mrňavé stvoření, které si nás asi otočilo kolem tlapky. Inu český střapatý pes. Heleďte já vím, že není žádná krasavice, spíš naopak, a že krásného psa už jsme měli. Ale je fakt moc milá!

Kessin čumák

Má samozřejmě ráda procházky, pokud nesněží, neprší a moc nefouká. Jó procházka lesem, je-li tam asfaltka nebo aspoň slušná cesta, to jo. Ovšem nesmí být mokro, to pak je schopná lézt po skále, aby si packy do vody nenamočila. Po chodníčku běží napřed, ale jakmile zajdu přímo do lesa, mám ji za sebou a rozmrzele se mi vláčí za patami.

Jak teď slezl sníh a ještě nevyrostla tráva, na loukách a pastvinách se objevily kilometry myších cestiček. Louky jsou jimi úplně protkané – k nižádné radosti místního kulaka, ale k velké radosti všech stád divokých prasat, co tu po okolí máme. A k velké radosti pejsků, co se snaží prohrabat se k myším hnízdům. A naše Kess objevila kouzlo lovu.

Kess a myši

Za našeho hlasitého povzbuzování pádí mezi myšími dírami a poskakuje jak liška polární, tedy všechny čtyři packy napnuté, a skáče jak gumová. A dokonce jednu myš i kousla, a dvakrát! Nejdřív jí myš vyběhla pod čumákem a Kess zabodovala, když se jí zakousla do hřbetu. Pak myš vyrazila k blízké díře, jenže jestli jí někdo zevnitř zavřel dveře, či co – prostě dovnitř to nešlo, musela zpátky a při té příležitosti ji Kessina kousla znovu, heč! Tedy mezi námi, čekala jsem od ní víc. Čekala jsem, že tu myš prostě zakousne, škubne a trhne, ale ono nic. Tak budeme trénovat, zatím ji to moc baví a nás taky.

Kess a myši

Divoká prasata jsme tu naštěstí nepotkaly, ale je to jen otázka času, je jich tu sakra dost. No jo, jenže střílejte to mezi chatovými osadami, že jo. A když nejste mezi chatami, tak se co chvíli objeví jezdci na koních, na kolech, na čtyřkolkách nebo aspoň matky s kočárky, večer pak běžci, v tlupách i solitérně, a partičky s nějakou tou lahvinkou, když nám ty hospody zavřeli. To není zrovna ideální pro myslivce, to chápu. A tak se louky zvolna mění v oraniště. Nic pěkného, a když se to upraví a srovná a případně osije, je to za dva dny znovu naruby. Říkala mi paní V., že potkala stádo asi 8 kusů na louce vedle sídliště, pes Baxík je naštěstí nezvětřil, tak mu připnula šňůru a diskrétně se vzdálili, zatímco kanec jak stodola, bachyně a šest mladých si je se zájmem a bez hnutí prohlíželi…

Pokračujeme v socializaci a je úspěch, že naše dámička už nezdrhá v panice, když se k ní přátelský pes přiblíží. Obíhá kolečka kolem našich nohou nebo i skoro zůstane u nohy a na příliš přátelského psa ječí a syčí. Většinou to psy odradí, nechají se ode mne podrbat a jdou si čuchat jinam. Některé psy to zarazí a vidím za tím jejich nakrčeným čelem otázku: „Čím jsem si vysloužil tolik nadávek?“ A pak jdeme společně aspoň kousek cesty a je to fakt – ťuk ťuk ťuk – mnohem lepší. A jakmile to postoupí do fáze „úplně dobrý“, pak Kess s páníčkem přesídlí na chalupu…

Kess a Andulka

Náš pejsek je ještě navíc moc mazanej pejsek, skoro bych se nebála použít ostřejší výraz. Ta dobře ví, kde se vyskytuje něco dobrého. Dostala svou nedělní mlsotu, kousek prasečího ucha. Odnesla si to (na gauč, kdybyste se ptali) a my se pustili do práce na plněném hermelínu (Znáte? Rozkrojit horizontálně, vydlabat lžičkou, spatlat se strouhaným česnekem, ořechy, kouskem másla a špetičkou soli a pepře. Naplnit zpět, zavřít do krabičky a nechat dva dny uležet.)

V tu ránu byla Kess v kuchyni a my jsme si říkali: To byla rychlost, jak to spolykala. Ale ne, to ona jen to ucho odložila a šla si vyžádat kousek sýru. No nic nedostala, sakra, tady nejsou žádné zbytky. Tak se zase odsunula na gauč a popadla své ucho a pokračovala.

Budu ten přehoz muset zase vyprat…

Foto: Zdena Jůzlová