Kess doma v zimě (předchozí díl najdete zde)

1)

Náš český střapatý psík, čubička jménem Kess, se rychle sžil s panelákovým pohodlím.

Každý, kdo tvrdí, že „pes do paneláku nepatří“, by mi měl nejdřív vysvětlit, proč takovou hloupost tvrdí – náš psík má zaručenu procházku 4x denně, žádné namáhání kloubů a páteře po schodech (jede-li výtah) a pak taky teplé pelíšky po bytě (pokud nehavaruje kotelna).

Neklepe se zimou v boudě, nezamrzá jí miska s vodou a nehrozí, že ji venku někdo ohrozí, třeba tak, že jí hodí otrávenýho buřtíka.

Pravda, v paneláku číhají jiná nebezpečí: například zalehnutí psíka v posteli, když jde člověk spát a nerozsvítí si.

Nebo prekérní situace, když psík dostane na vylízání kelímek od jogurtu a „šikovně“ si ho packou odstřelí za botník! A co teprve když vás nepozorný člověk zavře na balkóně – to aby se jeden pes uječel, aby byl slyšet.

Že by ti odpůrci panelákových psů argumentovali tím, že pes má doma nedostatek podnětů? Hele a když máte psa ve venkovském domku, máte ho doma, aby vám venku neprostydl nebo tak něco, v čem je ten rozdíl?

Je-li pes opravdu venku (kotec, zahrada), má kolem sebe pořád spoustu podnětů a nenudí se – no snad, pokud ulicí občas někdo projde a pokud se kolem vůbec něco děje. To je možná pravda. Jenže naše čuba se ráda nudí.

Podezíráme ji, že nuda doma (nikoliv Brně, ale ona tam odtud pochází) je přesně to, co se jí líbí a co potřebuje. Je-li nuda vylepšena ještě o setrvalé hlazení například v délce filmu o hobitech, tím lépe.

Po večeři si čubička obvykle vytáhne nějakého plyšáčka, nutí nás, abychom jí ho házeli a tahali se o něj, ale pak si ho sebere na gauč nebo na pelech a chvíli si ho cupuje a pak nad těmi troskami šťastně usne.

No tak já to zase sešiju, vyhodím tu vytahanou vatovou hmotu a nacpu jí tam pěkně korkové špunty, ty jsou jak tvrdé, tak měkké a přes plyš úplně akorát.

A teď se snaž, krasavice!

2)

Zimu tu máme, za Prahou, sakra sněhovou. Když se chudák pejsek snažil udělat hygienu, zapadl do sněhové peřiny skoro po krk. Jé, jak ta byla naštvaná! Ten pohled, který na nás hodila, to si neumíte představit, jak ji to nakrklo! Možná kdybych se nesmála… Ale to nešlo.

Kess ve stopě u Berounky

No co s tím? Není prý špatné počasí, je prý jen špatné oblečení. Tak Kessině nasadíme kožíšek, co jsme zdědili po jezevčíkovi Alfíkovi, a jde se. Dodržujeme rituály a chodíme s borderkóliákem Britem, kterému už to věkem nešlape, ale sníh se mu vždycky moc líbil. Volíme snadné trasy, ale sníh je všude. Po ránu jsou závěje, po silnici mezi domky jsou projeté stopy od auta a v jedné té stopě šlape naše Kessinka.

Metelí si to, aby už měla tu procházku za sebou, a jede jako vláček po kolejích. Jenže auto holt zahýbalo k hlavní silnici, zatímco my s psíky chodíme na louku rovně. Tak jsme s paní D. čekaly, co bude. My dvě a borderkóliák Brit jsme šli rovně. Kessina plynule klusala vlevo směr Praha. Pak jí došlo, že se smějeme a že je něco špatně. No přiskákala, samozřejmě, přiskákala přes ty sněhové návěje, ale kdybyste viděli ten výraz…

Škoda že v šest ráno není příhodná doba na focení z mobilu. Na fotce je Kessina ve svetříku pro změnu v běžkařské stopě na vycházce kolem Berounky. Ta jak si může tu vycházku ulehčit, tak to fakt udělá.

A taky je tu fotka, kdy jí zlomyslně paní D. přetáhla kapuci toho svetru přes hlavu – vidíte ten naštvanej výraz?

Kess naštvaná kvůli kapuci

Foto: Zdena Jůzlová