Předchozí díl najdete zde.
Už jsem tu psala, jak naše česká střapatá Kessina miluje společnost, hospody a táboráky. No bodejžď né, když všude něco vyškemrá! Psala jsem, jak paní H. vytrhla z prstů kus vuřtíka, když paní H. konverzovala, máchala rukama kolem psa a neměla se k večeření. Psala jsem, jak Kessina vytrhla z mojí ruky sušenku, kterou jsem se slovy „Tak na!“ = psí povel, podávala kamarádovi Karlovi…
Psala jsem, že si Kessina (ještě) nikdy nevzala sama nic se stolu, z mísy… Tak to zatím SKORO platí.
Ale máme za sebou nemilou příhodu, kdy si Kess zobla z talířku před paní H., když jí seděla na klíně. Bohužel si zobla pěkný kousek plastu, ve kterém bylo zabaleno solidní kolečko paštiky. Paštika byla vynikající, akorát měkká a kořeněná a Kessině ten odpadek voněl pod nos. Mně taky, bohužel víc jí nebylo, než to jedno kolečko na osobu… Bylo nás u stolu zbytečně moc, nebo málo paštiky? No to je jedno.
Když Kess seděla u mne, na mém klíně, a taky jsem před sebou měla talířek s tímhle odpadkem od té vynikající paštiky, nevzala si. Předpokládám, že z obavy, že bych s tím hrubě nesouhlasila. Ale u paní H. využila momentu překvapení a zjevně to pokušení bylo silnější než dobré vychování.
No jo, mrňavej psík a takový tuhý kus igelitového obalu? Představa, jak se to zastavuje v zažívacím traktu, tak ta se mi vůbec nelíbila. Vzpomněla jsem si na jednoho přátelského labradora Huga, který měl slabost pro odložené ponožky, až to skončilo operací. No to nechceme. A tak jsme šly s Kessinkou domů na řízené vyblinkání.
Naštěstí mám bohaté zkušenosti z doby naší předchozí psice, ona naše česká strakatá slečna Bony byla v podstatě chlupatá popelnice. Nezapomenutelné bylo, když Boňa na tátově chatě našla na verandě načatou krabici s jedem na myši, takové ty červené granule… A s tou načatou krabicí prchala z verandy, abychom jí tu kořist nesebrali. No tak jsme ukončili podzimní práce a fofrem jeli na veterinu. Tam na nás – po mém zoufalém telefonátu – už čekali a říkali: „Jo vy jste ten otrávenej pes?“ To mělo v té plné čekárně fakt úspěch. Proběhli jsme čekárnou do ordinace, pak zas s paní doktorkou ven na trávník, kde Bony dostala pořádnou dávku naředěného kysličníku do tlamy a pěkně do žaludku. Chvilku to s ní škubalo a pak to zabralo a vše bylo venku. Paní doktorka to přebrala a šla psát účet. Já šla s chudinkou Bonynkou na procházku a do auta, páníček to šel zaplatit a pak konstatoval: „Poblila se za tři sta šedesát.“
Foto: Jezevčice. Obě čuby milují pěnu a mlíčko z kafíček, tedy latéčko, takže procházky mívají cíl kavárnu, jinak je to moc nebaví...je tam i fotka, jak obě čuby vypadají a taky jak Ricky kromě kavárenského potěšení zbožňuje i rozmazlovací péči o kožíšek po koupeli... snad na mě nikdo ze čtenářů nepošle ochránce zvířat... Černá je Erna, hnědá je Ricky | foto: EvKa
Jindy se zas stalo, že naše milá Bony pohltila – sama si vytáhla z odpadkového koše – pořádný kus igelitové fólie, ve které se vařil válec kuřecí teriny. Co dělat? Telefonát na veterinu vzdálenou 180 km. A prý: „Máte doma krystalickou sodu? Na praní? Máte, výborně. Tak lžíci vody do krku – pak krystal té sody, asi jako nehet velký, další lžíci vody a počkat, co to udělá.“
Udělalo. Zabralo to tehdy na Bonynku, zabralo to letos i na Kessinku. Chvíli to trvalo, ale za chvilku se jí udělalo parádně špatně a všechno, co měla v žaludku, jsme měli dílem na terase a dílem na trávníku. A protože tomu přihlížela celá početná zvědavá rodina, byl i úklid o to snazší. Někdo kyblíky s vodou, někdo rýžové koště…
No a Kess pak spala asi tři hodiny, původně celá naježená, a postupně bylo vidět, že už je jí dobře, a když se probudila, šla si hned slupnout zbylé granule od snídaně.
Posílám taky pár fotek, aby bylo vidět, že naše Kess zas není nijak výjimečná v tom, slíznout něco z talíře. Foto: EvKa, JoHo, KarN, JaLe a páníček
Doporučuji k nahlédnutí přehlídku baštících a rozmazlovaných psíků v bohaté fotogalerii :-)