VÍP: Aneb víkendový pokecník - Na uzel

Uvázat obyčejný uzel na tkaničkách do bot se většina z nás naučila někdy kolem tří nebo čtyř let. Tedy s úžasem jsem si přečetla, že dnes to část rodičů nepovažuje za potřebné, ale to teď komentovat nechci.

Z výše uvedeného plyne, že jsem se tkaničkový uzel naučila vázat před… ehm, několika desítkami let. Od té doby jsem se naučila a zase zapomněla vázat i několik dalších uzlů, dodnes si z nich pamatuju jen pár.

Někdy v mezičase jsem se vdala a zjistila, že kromě jiného se s Frantou lišíme i v tom, jak vážeme tenhle základní uzel. Já dělám dvě ouška, která protáhnu. On dělá jedno a nějak divně otočí druhý konec tkaničky… přiznám se, že při snaze identifikovat jeho postup se mi dělalo lehce mdlo – tak strašně nepřirozené to je!

Je zavázáno!

Další ránu mi onehdy zasadil vietnamský prodavač ve večerce. Pozorovala jsem ho při vázání uzlu a s úžasem zjistila, že to dělá úplně jinak.

Pak už zbývalo jen kouknout na internet. Páni… tolik způsobů, jak si zavázat boty. A pak že všechny cesty nevedou do Říma.

Foto: Zana