Už jsem psala, že na zahradě krmím veverky. Sypu jim slunečnicová semena (občas i ořechy) na stůl kousek od domu a většině veverek tahle snídaně stačí. Dvě veverky si ale chodí během dne několikrát pro přídavky přímo k domu. Jsou už tak krotké, že si oříšek berou přímo z ruky. Našich koček se nebojí a ony si na veverky už také zvykly. Většinou přiběhne jen jedna veverka, ale když jsou dvě, vzájemně se odhánějí a hašteří. To si pak raději sednu na židli a oříšky házím každé zvlášť, kus od sebe. Krmím tak dlouho, dokud mají zájem.
Někdy v půlce ledna jsem zase seděla a krmila dvě veverky. Najednou mezi ně odněkud přistál mockingbird (drozd mnohohlasý), popadl právě hozený oříšek a uletěl. Veverky se lekly a na chvíli utekly, já jen překvapeně vykulila oči. Nikdy před tím jsem nic podobného neviděla. Vím, že drozdům chutnají slunečnice, ale že i oříšky mi bylo novinou.
Když jsem druhý den ráno zase nasypala veverkám a šla obcházet zahradu, překvapeně jsem koukala na drozda, sedícího na vršku velkého cykasu u domu.
Mráz cykasu spálil jinak zelené listy a silný vítr rozfoukal vrchní „turban“ se semeny. Pták seděl na vršku, bedlivě mě sledoval a bylo jasné, že si přilétl pro další oříšek.
Rychle jsem na verandě vyměnila nádobu se semeny za sklenici s oříšky a vyšla ven – drozd tam stále seděl. Zkušebně jsem vyndala oříšek a hodila ho na zem, mezi drozda a mne.
Pták se bleskově snesl, oříšek vzal ho zobáku a zmizel v hustém keři cesmíny. Další den ráno tam seděl zas a od té doby máme dalšího, tentokrát opeřeného strávníka. Manžel mu dal jméno Scout (Čipera), podle postavy z knížky „To kill a mockingbird“ (Jako zabít ptáčka).
Teď už Scout nelétá pouze ráno, ale třeba dvakrát, třikrát za den. Na cykas vidím z kuchyňského okna nad dřezem, a když na něm drozda zahlédnu, jdu mu dát oříšek. Jednou se hozená půlka jádra oříšku při dopadu rozlomila. Scout slétl na zem, do první půlky klovl a rychle ji celou spolknul. Druhou vzal do zobáku a odletěl.
Z domu na zahradu chodíme během dne mockrát. Teď když vyjdu ven, často během chvilky Scout přistane na cykasu, dostane oříšek a odletí. Už se mi ale docela daří sama ho přilákat. Ve zdvižené ruce třepu sklenicí s oříšky a pískám (tedy jen nedefinovaný tón, lépe to neumím). A Scout opravdu po chvilce přiletí. Když ne, buď je mimo zahradu, nebo na oříšek nemá chuť.
S přicházejícím jarem mívá Scout ráno svoji „hodinu zpěvu“. Sedí na špiči cesmíny nebo štítu domu, trylkuje, co mu hrdlo stačí, a o oříšek v tu chvíli zájem nemá. Sice ho zkouším přivolat, ale když vyzpěvuje dál, oříšek mu položím na vršek cykasu a jdu dovnitř. Z kuchyně ho občas stihnu zahlédnout oříšek si vyzvednout.
Drozdů mnohohlasých máme na zahradě několik, hnízdí tu už mnoho let. Proč se ale tenhle rozhodl létat si pro oříšky, nevím. Možná je to nováček na naší zahradě, možná je z některé loňské snůšky a rozhodl se zůstat. Každopádně mám z tak nečekaného, chytrého strávníka radost a doufám, že vytrvá. Oříšků mám dostatečnou zásobu.
Foto: Marička Crossette