Již několikrát jsem psala, že máme na zahradě veverky. Jejich počet se mění podle počtu narozených mláďat, ale celoroční průměr je tak šest veverek. Ve větvích našich cedrů je vždy několik veveřích hnízd a loni veverka znovu vyvedla mladé v domečku v želvím výběhu. I letos z domečku vykukuje čerstvý chomáček vystýlky, hlavičky mláďat jsem zatím neviděla.

Veverka na magnolii

Když mladé veverky opustí hnízda, jsou už skoro tak velké jako jejich máma. Ty „domácí“ nemám nijak označené, jsou to všechno zdejší šedivky a znaků k rozlišení je málo. Jen když jsou na sebe u jídla obzvláště protivné a některou veverku s jekotem odhání až do koruny stromů, odhaduji, že tahle přišla „od vedle“. Kolik let u nás každá veverka žije, nevím, přímo na zahradě jsem nikdy žádnou mrtvou nenašla.

Řadu let běhaly veverky pod ptačí krmítko uprostřed trávníku. Propadají tam slunečnicová semínka a já veverkám přímo na trávu přilepšovala ořechy. Samozřejmě každá naše kočka nejprve považovala blízkost veverky za drzou provokaci. Ale všechny nakonec dostaly od veverek „výchovnou lekci“ – pořádně kočky prohnaly. Pak stačilo, aby veverka varovně zabrblala, mrskla ocasem nebo krátce vystartovala, a kočky si plánované napadení rychle rozmyslely. Platí to tak dodnes. Ginger, někdy i Bobík se občas odváží přiblížit, ale zmíněné varování jim většinou stačí. Woody už veverky ignoruje úplně a u Rusty mám dojem, že kdyby jí veverka přiběhla k nosu, s kočkou to nehne.

Nikdy jsem se nesnažila veverky ochočit. Jsou na mne zvyklé, mohu přijít opravdu blízko a určitě by si vzaly ořech z mé ruky. Ale protože je nerozeznám, právě těm přespolním občas moje blízkost vadí. Taková veverka pak nervózně u jídla stepuje, a když vidím její dlouhé prsty s drápy, raději ustupuji nebo jdu rovnou pryč.

Kočka Rusty veverku jen pozoruje

Loni začal být s domácími veverkami problém, který jsem si zavinila sama. Až moc si zvykly na moje pravidelné krmení. Stačilo, abych ráno vyšla ven a veverka pod krmítkem mi běžela vstříc. Sice milé, ale zároveň nežádoucí. Když jsou kočky venku, zůstávají šoupací dveře na verandu pootevřené. Netrpělivé veverky začaly běhat čím dál blíž ke dveřím a obávala jsem se, že jednou vlezou dovnitř. A to jsem rozhodně nechtěla. Vyřešila jsem to tak, že jsem je odlákala na opačnou stranu zahrady, odkud na dveře není vidět. Je tam kulatý stůl, který používáme už jen občas v horkém létě, nebo s návštěvou.

Tak jsem jedno ráno vzala krmení a od dveří jsem místo vpravo ke krmítku zamířila na levou stranu zahrady. Veverky rychle pochopily. Některá za mnou hopsala po zemi, jiná to vzala přes větve stromů. Ale sotva jsem jim na stůl rozsypala snídani a ustoupila, už tam seděly a ládovaly se.

Rusty opět jen pozoruje

Loni v létě jsem zahlédla veverku, jak loupe kůru cedrů, jejich oblíbená vystýlka hnízd. Stromům to zřejmě neškodí, jsou stále zdravé a nová kůra asi dorůstá. Veverka s plnou pusou kůry zalezla do husté spleti zimolezu a jasmínu – přírodní pergoly nad venkovními židlemi. O několik týdnů později jsem si všimla viditelně baculaté veverky. V husté zeleni pergoly byl ale klid, tak jsem na to, že by tam mohlo být hnízdo, zapomněla. Až na podzim jsem v ní zaslechla šramot. Šla jsem blíž a na větvích se honily tři mladé veverky. Jak v hnízdě kus nad našimi hlavami zcela potichoučku rostly, zvykly si na nás. Vůbec se mě totiž nelekly a pokračovaly v zábavě. Zato jejich mámě se moje drzé okukování dvakrát nezdálo a přiběhla mi to sdělit. Kdy se mláďata z hnízda rozutekla, jsem si nevšimla, jeden den bylo ve větvích zase ticho. Zato u „jejich stolu“ se počet strávníků zvýšil.

Tři mláďata vylezla si hrát

Od loňského léta teď moje ranní krmení směřuje na opačnou stranu zahrady, se čtyřmi kočkami v patách. Fenka Trixie už delší dobu spí u nás na verandě, takže ji musím nejprve odvést na vedlejší zahradu. Zatímco kočky v kuchyni pořádají rozdělenou konzervu, já rychle proklouznu na verandu. Chvilku se pomuchlám s Trixie a odvedu ji vedle. Po návratu vezmu sklenici, pustím ven kočky a společně jdeme krmit veverky. Občas některá veverka přeci jen ráno netrpělivě čeká blízko dveří , ale jakmile zamířím ke stolu, je tam dříve, než já. Když nasypu veverkám, obejdu zahradu, abych označila noční hromádky od Trixie.

Kam jdu já, tam jdou kočky

(Na mou prosbu Marička toto označování vysvětlila: Hromádky po Trixie je opravdu třeba označovat. Protože od mládí má mírně nestabilní kyčle, nevydrží stát dlouho nahrbená. Takže jen opravdu výjimečně je to hromádka, spíše to z ní padá roztroušeně, většinou je to nejméně půl metru dlouhá čára. A když to padne do trávy, jsou bochánky snadno přehlédnutelné :) Proto jen tak něco zapíchnout nestačí a tak překládám židlemi nebo podnožníky – máme jich na zahradě dost na různých místech, netřeba tahat z daleka. O sběr hromádek – na naší i vedlejší Trixiině zahradě - se nějak automaticky už od začátku začal starat Jay. Asi proto, že seká trávníky a chtěl se ještě před začátkem ujistit, že bude sekat jen trávu :) Takže já ráno označím, on později posbírá :)

A pak nejméně půl hodiny obcházím zahradu, poslouchám ranní zpět ptáků a pozoruji kočky, které se všechny motají nedaleko od mne. Miluji tahle rána, a když mi je překazí nepříznivé počasí nebo nemám čas, cítím se ošizená (a kočky určitě také).

Foto: autorka. Další obrázky si můžete prohlédnout přímo zde na Rajčeti.