Posbírala kabelku a se zdviženým obočím mě vzala na vědomí: "Tutaj!"
"Dobrý den", pozdravila jsem a čekala, jestli z ní vypadne nějaké upřesnění.
"Tutaj," opakovala dáma tázavě.
Potlačila jsem touhu říct, že netutám a zdvořile jsem se zeptala: "Co si přejete?"
"Tutaj?" volala dáma rozčileně a mně v tom horku v pátek večer konečně docvaklo - ten přízvuk byl neomylně polský, dáma přijela na prázdniny do vedlejšího pensionu a dožadovala se ubytování.
"Nie", zavrtěla jsem hlavou a snažila se posbírat trosky své polštiny.
Anglický manžel majitelky pensionu však již spěchal ulicí a ve vousaté tváři námořníka měl omluvný úsměv: "Sorry!"
Dáma zaútočila: "Tutaj?!" Pán rozpřáhl ruce:"Sorry!" "…Tutaj….Sorry….Tutaj…."
Zavřela jsem potichu okno.