Posbírala kabelku a se zdviženým obočím mě vzala na vědomí: "Tutaj!"

"Dobrý den", pozdravila jsem a čekala, jestli z ní vypadne nějaké upřesnění.

"Tutaj," opakovala dáma tázavě.

Potlačila jsem touhu říct, že netutám a zdvořile jsem se zeptala: "Co si přejete?"

"Tutaj?" volala dáma rozčileně a mně v tom horku v pátek večer konečně docvaklo - ten přízvuk byl neomylně polský, dáma přijela na prázdniny do vedlejšího pensionu a dožadovala se ubytování.

"Nie", zavrtěla jsem hlavou a snažila se posbírat trosky své polštiny.

Anglický manžel majitelky pensionu však již spěchal ulicí a ve vousaté tváři námořníka měl omluvný úsměv: "Sorry!"

Dáma zaútočila: "Tutaj?!" Pán rozpřáhl ruce:"Sorry!" "…Tutaj….Sorry….Tutaj…."

Zavřela jsem potichu okno.