Když konečně vypotil svou toužebně očekávanou afghánskou doktrínu, ukázalo se, že ji opsal přes kopírák z Bushova iráckého scénáře před třemi lety. Nejenže v samotném textu několikrát používá slovního obratu "tak jako v Iráku", ale neváhal dokonce použít název Bushova prohlášení z ledna 2007 jako název své vlastní deklarace:"Nová cesta kupředu".
Přitom on sám před třemi lety kritizoval Bushův nápad poslat čerstvé vojenské posily do Iráku sužovaného občanskou válkou jako "nezodpovědné a ve svých následcích katastrofické rozhodnutí". Následné měsíce však ukázaly, že Bushova strategie vycházející z doporučení polních velitelů byla jedinou možnou a veleúspěšnou natolik, že se dnes ve zpravodajských relacích o Iráku vůbec nemluví. Bushovi to reputaci nevylepšilo, leč objektivně zanechal svému nástupci mnohem vděčnější výchozí situaci, než bylo lze očekávat. V Afghánistánu doufá Barack Obama v to, že se zázrak zopakuje.
O navýšení vojenského kontingentu ho znova požádali polní velitelé, zejména vrchní velitel afghánské operace generál Stanley McCristal, který dokonce navzdory subordinačním zvyklostem drsně zkritizoval váhavé střelce v Bílém domě. Žádal 40 tisíc mužů, aby mohl zlomit situaci k lepšímu. Prezident tři měsíce váhal, ale na nic lepšího nepřipadl, a tak aspoň ošidil generála o 10 tisíc vojáků. Z Evropy dokázal vyždímat příslib dalších 5 tisíců, i když sám původně počítal aspoň s 10.
Nejproblematičtějším na celé Obamově strategii se zdá být jeho záměr začít stahování vojsk z Afghánistánu již za 18 měsíců a ukončit tento proces do tří let. Celá Obamova doktrína vyvolává více otázek, než poskytuje odpovědí. Mnozí pochybují, že polovičaté navýšení dá stejné ovoce jako postup v Iráku. I přes bratrovražedné války posledních let je irácká společnost relativně dobře uspořádaná, její lídři ctí dohody.
Afghánská situace se vyznačuje opačným příznakem - na nikoho se nelze spolehnout a žádné dohody se nedodržují. Špatně se za těchto podmínek připravují afghánské bezpečnostní síly zvyklé co den měnit pána podle toho, jak se jim to hodí. Politické instituce, i když budou formálně založeny, zůstanou jen potěmkinovou vesnicí, za kterou budou nadále bujet patriarchální kmenové vztahy. Vyvážení zájmů různých etnických skupin je neobyčejně složité vzhledem k nepřehlednosti poměrů, které ještě více komplikují pákistánské a íránské vlivy. Ani vybudování "akceschopného státu", což je minimalistický cíl celé operace, nevypadá jako příliš reálné. Časový horizont Obamovy strategie zaráží svým voluntarismem. Za posledních osm let se situace v Afghánistánu jen zhoršovala a nyní je na pokraji výbuchu. Věřit v to, že vojáčci posílaní do válečné vřavy za účelem "brzkého návratu domů" způsobí zde učiněný zázrak, může jen duše skutečně romantická, skutečností nedotknutá.
Z politického hlediska je stanovení data stažení vojsk čirou nezodpovědností, neboť Tálibán to bude vnímat jako nepřímé přiznání americké porážky. Poslední summit NATO ukázal, že se ochota Evropanů účastnit se bojových operací v Afghánistánu chýlí k mínusu. Evropští politici neumějí a ani nechtějí vysvětlovat svým voličům, jakým způsobem bezpečnost Německa nebo Itálie souvisí s válkou v podhůří Hindúkuše. Narychlo spíchnutý pětitisícový sbor se sotva bude vyznačovat velkou bojeschopností, zato určitě minimální bojechtivostí. Dalším faktorem schopným radikálně zasáhnout do situace je vývoj událostí kolem Íránu. Bude-li se situace nadále zhoršovat a zesílené sankce na Íránce nezapůsobí, vyvstane před Spojenými státy přetěžká otázka, zdali se nepokusit vyřešit problém vojenskou silou. Odpovědět na ni bude třeba zrovna v době, kdy podle Obamy přikročí Amerika k vítěznému stahování z Afghánistánu.
Každé takové řešení ovšem bude znamenat také dramatický obrat v afghánské situaci. Jedinou náplastí pro Baracka Obamu je skutečnost, že do prezidentských voleb zbývají tři roky, a tudíž zbývá ještě dost času, aby mohl přijít s další strategií, pokud se tato ukáže jako totální propadák.
Vysíláno na ČRo 6, publikováno na www.rozhlas.cz/cro6