Špatně se mi píše dnešní post. Od první chvíle, co jsem si v novinách přečetl Putinovu nabídku míru, jsem věděl, že tento post napíšu, že se mi budou třást ruce a že se vám nebude líbit. Tak ať to máme za sebou.
Dle iDnes:
„Putin podle JP nařídil armádě zastavit operaci a dodržet příměří, zatímco čeká na Zelenského rozhodnutí. Pokud bude odmítavé, dá vojsku příkaz k plnému nasazení, což může změnit podobu Ukrajiny.
Zelenskyj má kývnout na to, že se vzdá Donbasu a oficiálně uzná proruské separatisty. Dále má slíbit, že Ukrajina nevstoupí do NATO, přistoupit na zredukování armády a vyhlásit neutralitu.
V případě odmítnutí zemřou tisíce, možná desítky tisíc Ukrajinců a je možné, že Ukrajina ztratí nezávislost.“
Komentátoři se předhánějí v úvahách, že to Zelenskyj nemá jednoduché, že nechce způsobit smrt desetitisíců a že takový mír mohl mít už před válkou. Z takových komentářů čiší naprosté nepochopení toho, co Zelenskyj musí udělat.
On tuhle nabídku přijmout nesmí.
A teď vám vysvětlím, proč to nesmí udělat, a že vůbec nezáleží na tom, kolik dalších nemocnic nechá Putin bombardovat. Budou to chladné rovnice.
Proč je to chyba?
Nejprve je třeba připomenout, že Putin je zločinec a rozpoutání útočné války je zločin proti míru. Každý, kdo na tom spolupracuje, se veze na stejné lodi. Lidem, co vyhrožují smrtí, se nemůže ustupovat, protože zločinec opakuje způsob jednání, který se mu vyplatil (to vám potvrdí každý policista). Až zase bude Rusko něco chtít, bez skrupulí zaútočí znovu, protože na konci bude vždy ústupek.
Vzdání se Donbasu je paradoxně nejmenší problém. Největší je neutralita a redukce armády. Pokud ustoupí a vzdá se armády, pak bude na dlouhé roky loutkou Ruska (leda by se stal zázrak a Rusko se změnilo). Rusko si u něj vynutí hrozbou kdykoliv cokoliv. Až přijde Rusko příště, nebude, kdo by ho zastavil (s tím souvisí i aspekt, který popíšu na konci). Reálně se učiní nevratný krok k začlenění Ukrajiny do nějakého budoucího SSSR (o něčem takovém Putin sní). Ukrajina už nikdy nebude bojovat tak, jak bojuje dneska.
Ty navržené podmínky jsou totiž podmínky kapitulace. Jestliže se dneska Ukrajina vzdá, už se bude vzdávat pořád. Už jí nikdo nepomůže, protože usoudí, že to nebude mít cenu (jako minule, řeknou si). Ve třetím díle píši o tom, jak se vybudoval válečný mýtus, duch Ukrajiny. Ten se kapitulací zlomí.
Vzpomeňte si, jak Beneš ustupoval Hitlerovi! Kývnul mu na všechno, ale oni chtěli víc, protože ve skutečnosti chtěli všechno. A když bylo po všem, utekl. A když se vrátil, kývnul znovu, to bylo v roce 1948. Národ byl zlomen. Tyran nemá nikdy dost a ústupky ho neuchlácholíte. Jak psal už Machiavelli: „Uhýbat před nepříznivými okolnostmi nelze, ani v zájmu momentálního zachování míru. Válka se tím nezažehná, jen se k vlastní škodě oddálí.“ Kéž by to četl i Chamberlain a Daladier, než podepsali mnichovskou dohodu.
A co ti mrtví?
Je naprosto nesmyslné mluvit o tom, že Zelenskyj může za ty mrtvé, když se nevzdá. Za ty mrtvé mohou Rusové. Ti střílejí na civilní cíle, ti zahájili útočnou válku. Za žádných okolností nesmíte přistoupit na narativ, že si Ukrajinci mohou za své mrtvé sami tím, že si brání svou zemi. To je jako říct, že za znásilnění může žena, která neměla na ulici předepsaný oděv, a za vraždu může oběť tím, že měla hezké hodinky. Vždyť Putin mluví o příměří a jeho letadla bombardují obydlí, bombardují porodnice! Jestli Zelenskyj tu nabídku nevezme, Putin bude hlásat, že jen jeho neústupnost vede k válce a mrtvým, a druhým dechem bude dávat rozkazy k dalšímu vraždění civilistů. Prosím, nepřebírejte tuto rétoriku i vy.
Jestli si myslíte, že to nejhorší z článku máme za sebou, ještě se neradujte. Zelenskyj je hlava státu. Já vám teď něco řeknu o hlavě státu, co se vám nebude líbit dvojnásob. Hlava státu je zde pro situace, kdy je národ v krizi. My jsme si zvykli, že řešíme daně a poplatky, školství a kulturu, dopravu a zdravotnictví. To je ale doba míru, doba klidu, a za ty desítky let jsme si zvykli, že to je norma. Není to norma ve většině světa a nebyla to norma nikdy dřív. Státník musí být připraven rozhodnout, že desetitisíce lidí možná zemřou. Když to píši, chodí mi mráz po zádech před necitelností toho, co jsem napsal. Masaryk, Roosevelt, Churchill, Wilson a další by s tím ale neměli problém. Ani žádná jiný státník před nimi. Abych parafrázoval Henryho Kissingera, státník nemá morální právo hazardovat se samou existencí svého státu pro své osobní etické přesvědčení. Státník má povinnost myslet na stát, na všechny - a myslet do budoucna. Nesmí myslet jen na to, jaké utrpení přinese dnešek, jakkoliv je to bolestivé, musí myslet na to, co přinese zítřek.
Co by se stalo, kdyby nabídku přijal?
Kdyby nabídku přijal, žádný zítřek nebude.
1) Jedni mu vytknou, že všichni ti lidé zemřeli zbytečně. Že možná zachránil ty, které by v budoucnu zabili Rusové, ale zbytečně se obětovali ti, které už Rusové zabít stihli.
2) Druzí mu vytknou, že vzal mír, který je pro Ukrajinu likvidační. Že se vzdal. I zde máme paralelu. Vzpomínáte si na rok 1918, když Německo kapitulovalo? Víte kde v ten den stály Německé jednotky? Jeden by si myslel, že zuřivě bránily Německo, ale ne – stály na území Francie a Belgie. Vedení Německa kapitulovalo, protože vědělo, že válku prohrají, a nechtěli přinést válečné útrapy domů. Tohle rozhodnutí mělo jeden vedlejší efekt – vojáci na frontě věděli, kde stojí, když se vzdali, a kapitulaci považovali za zradu jejich vedení, za znesvěcení památky jejich padlých kamarádů, protože oni přece neprohráli, na území Německa nevstoupila noha vojáka Dohody! Oni bojovali, oni umírali, oni svou část dohody splnili, ale vedení země je zradilo. Tato frustrace ze zrady elit vedla mj. k vítězství nacismu.
Ukrajina dnes bojuje. Ukrajina bojuje úspěšně, odráží útoky, sestřeluje letadla. Rusko krvácí, dochází mu dech i palivo, sankce potřebují čas, ale už se projevují. Většina území Ukrajiny je neobsazená, muži i ženy se vracejí domů a vstupují do armády. Někteří dokonce předpokládají konec Putina! Kapitulovat v této situaci znamená být vnímán ve velké části populace jako zrádce. Jestli to udělá, sympatie lidí tím nezíská. Jedni mu vytknou, že se vzdal pozdě a způsobil zbytečné utrpení, že se měl tím pádem Rusku podřídit ihned, druzí mu vytknou, že se vůbec vzdal a zlomil zemi. Ti druzí pak budou volit, jako volili po porážce Německa. Šance, že se na tom přiživí populisté a neonacisté je obrovská.
A pak jednou nějací neonacisté vyhrají volby. Ukrajina bude demilitarizovaná a za čárou bude stát Putin, od minula poučený, ale stále ještě naštvaný za debakl, který mu minule způsobili. A to bude konec nezávislé Ukrajiny, to budou poslední svobodné volby na dlouhou dobu.
Proto nesmí tu nabídku kapitulace vzít. Nemá na výběr.
Jakou nabídku by vzít mohl?
Takovou, která nepovede k faktickému konci Ukrajiny. Ukrajina nemusí vstupovat do NATO, může uznat Krym, přinejhorším se i zcela zbavit Donbasu, ale nikdy, za žádných okolností, se nesmí vzdát své armády a své spolupráce se státy, které si sama zvolí. Jedinou alternativou je totiž stát se chudou ruskou loutkou, jeho nárazníkovou zónou. Bylo to smutné čtení, že? Každé jeho rozhodnutí mu někdo vyčte, proto musí zvolit to, které hledí do budoucnosti.
Dokud taková nabídka nepřijde, musí bojovat. Musí bojovat o každou ulici, každou vesnici, každý most. Musí válku Rusku prodražit, jak to jen jde. Musí nechat působit sankce, aby si je uvědomilo co nejvíce Rusů (moskevská burza opět neotevřela, už je milion nezaměstnaných, lidé protestují a ptají se, co je to za „speciální operaci“, která je tolik stojí). Musí bojovat třeba i jako Afghánci, jako partyzáni. Ukrajina může z této války odejít jako suverénní stát, může vyhrát, ale musí vytrvat, dokud nepřijde nabídka, kterou může vzít. A po celou tu dobu budou umírat lidé, lidé jako vy nebo já. Já vím, že se mi to snadno říká, a že rozhodnutí vynese někdo jiný a někdo jiný si ho odnese. Ale nemohu se pokrytecky tvářit, že každá kapitulace je dobrá, když přinese mír. Někdy to tak není. Někdy nepřinese ani mír, ani nic dobrého.
******
Převzato se svolením autora z jeho Facebooku, kde publikuje zcela neformálně pro své přátele a jejich přátele na Facebooku, takže to je co nejvíc srozumitelné, krátké a většinou bez zdrojů, které se ale dají snadno dohledat a doplnit.