Nezřídka i jejich značná záruka. Vážený spisovatel H. G. Wells na začátku 20. století tvrdil, že discovery of the future – objevování budoucnosti - bude stejně vědecky přesné, jako je tomu v přírodních vědách. Málo pozornosti se dostávalo pozdějšímu varování francouzského historika Fernanda Braudela přirovnávajícího dějinný proces k pohybu řeky: vody na povrchu se pohybují značně rychleji než ty v hlubinách.
Futurologové značně pravidelně šlápnou do lejna až nehorázných omylů. Právě v době H. G. Wellsových optimistických vizí prezident britské vědecké společnosti ujišťoval laickou veřejnost, že stroje těžší než vzduch nikdy nebudou schopny vzletu, že radio nemá budoucnost, že Roentgenovy paprsky jsou sprostý podvod. Hollywoodský mogul Darryl Zanuck v roce 1948 přesvědčoval filmové producenty, že televize je zcela bezperspektivní vynález, úplné fiasko. Lidé přece nebudou ochotni trávit čas civěním na malou bedýnku. Thomas Watson, zakladatel giganta IBM, vyjádřil přesvědčení, že všeho všudy se v celém světa podaří prodat ne víc než pět kompjůtrů. V sedmdesátých letech dvacátého století na konferenci prognostiků v New Yorku specialisté se dohadovali o příštích krocích lidstva, aniž někoho z nich napadla novinka v podobě dvou písmen – P.C., personal computer.
Irving Fisher, profesor na slavné univerzitě Yale, v roce 1929 předpověděl další nepřetržitý rozkvět amerického hospodářství a burzy, pár týdnů před krachem a začátkem světové hospodářské krize.
Předpovědi politického počasí jsou rovněž počínáním jedním z nejriskantnějších. Nenašel se úspěšný prorok kotrmelců, které uskutečnilo 20. století. Nikita Chruščov slíbil pohřbít kapitalismus a už v roce 1970 předběhnout Ameriku v produkci spotřebních statků. Jeho partner a tehdejší premiér Alexej Kosygin předvídal výměnný kurs jednoho rublu za deset dolarů. Berlínská Zeď míru, postavená na věky, vydržela jen o pár roků déle než dvanáct roků trvající Hitlerova tisíciletá Říše. Špionážní centrály s desetitisícovým personálem a miliardovým rozpočtem nepředvídaly kolaps vědeckého komunismu, rozpad sovětské říše a režimů v zemích tehdejšího tábora míru.
Scénáře apokalyps projevují omezenou životnost. Varianta s nebezpečím, téměř jistotou jaderného střetnutí velmocí, a tedy i konce světa, trvala jedno desetiletí. Varianta poté pominula, ačkoliv nukleární arzenál nepominul a rovněž nevymřely režimy pošilhávající po řešení, jež by mohlo skončit v nukleárním infernu. Nahradila ji alternativa eko-katastrofická. Ta už je ale trvanlivější. Myslitelé takzvaného Římského klubu (Club of Rome) vydali v roce 1972 publikaci The Limits to Growth ("Meze růstu"), scénář o téměř nevyhnutelném zániku lidstva – nadmíra populace, ekologická devastace, vyčerpání zdrojů, v roce 1992 už nebude k mání ani kapka vody. Krátce před tím, v roce 1968, vědec Paul Ehrlich vydal bestseller The Population Bomb, obsahující tvrzení, že "bitva za opatření potravy pro lidstvo je prohrána. V průběhu dekády 1970 lidstvo zažije hladomor tragických proporcí – stovky milionů lidí zemřou hladem." Jako datum zániku světa určil rok 1983. Nebyl ten jediný prorok apokalypsy. Jonathan Schell se proslavil rovněž mimořádně populární knihou The Fate of the Earth ("Osud země"), v níž zaručil zánik světa zásluhou jaderné devastace. Další významní myslitelé stvořili opusy s tituly jako "Krach v roce 1979", "Bankrot 1985", "Panika 1989", předvídajícími kolapsy hospodářské, výbuchy politické. Po kardinálním fiasku, jedním za druhým, proroci ale nezalezou. Otřepají se a za předpokladu univerzální amnézie co do jejich předchozích trapností pilně pokračují v podobné tvořivosti.
"Čína bude vládnout světu," tvrdí Martin Jaquez v knize vydané v roce 2009.
V knize z přesně téže doby autor Gordon Chan předvídá přesný opak - kolaps Číny.
Badatel Robert Kagan je přesvědčen, že Amerika si podrží svou vůdčí roli ve světě.
Nemenší je přesvědčení odborníka Marka Steyna, že před sebou máme, na nás číhá Armageddon, apokapsa, závěrečné definitivní utkání zla a dobra.
Tucty knih varují, že islám nás vbrzku všechny převálcuje. Jen jedna je výjimkou: David P. Goldman, autor čerstvého díla "How Civilizations Die and Why Islam Is Dying Too" (Regnery, 2011) chlácholí představou i mohamedánského odumírání.
Tak či onak, OSN ve svém demografickém modelu předvídá, že při zachování současné fertility, v mohutné Číně se koncem tohoto století procento aktivního obyvatelstva v produktivním věku sníží o polovinu, a víc než o polovinu tomu bude v Japonsku a v Rusku dokonce o dvě třetiny.
Osud, úděl světa se svou knihou s názvem "No One's World" se jinak snaží interpretovat Charles Kupchan, ředitel evropského oddělení národního bezpečnostního výboru (National Security Council) za presidenta Clintona, nyní profesor na významné univerzitě Georgetown ve Washingtonu a též člen tuze významného Council on Foreign Relations. Vychází z premisy, že každý stát je svým způsobem unikát a též i užitečnou zábranou, že by se někomu mohl povést zálusk s globální hegemonií. K jeho nynějšímu opatrnickému postoji nejspiš přispěla jeho kniha z roku 2002, v níž předvídal triumf Evropské unie, pořádně Ameriku předběhnuvší.
Obtížné by bylo nesouhlasit s autorovým hodnocením fiaska Západu způsobeného přesvědčením, že pluralistická liberální demokracie je tou jedinou legitimní vládní formou. S takovou ideologickou premisou se v podstatné části zemí Třetího světa, eufemisticky ohleduplně krášleného adjektivem "rozvojový", příliš uspět nedá.
Od doby, kdy v USA byl prezidentem Ronald Reagan, 400 milionů Číňanů se z venkova přesunulo do měst. K jakým asi přesunům, dúkladným transformacím dojde v tomto nejpočetnějším imperiu, postihne je třeba recidiva destruktivního maoistického populismu ve vlastních řadách, nebo nacionalistické vření, hrozící explozi ke škodě ostatního světa? Každý stát si třeba bude počínat jinak. Hledání modernizace připomínající Ezopovu bajku o jeskyni s mnoha stopami lvů, které ale nikam nevedou.
Tentokrát se nenamočivší autor nechává mnoha dvířka otevřená.
- - -
K nejednomu kopanci, důkladnému přemetu dochází nejen v odhadech budoucnosti, ale i v hodnocení prožité skutečnosti, jak se komu jeví a časem má nutkání udělit jí jinou známku, od výtečné po nedostatečnou. Můžeme si posloužit přemnohými příklady: Oscar Wilde, původně pamatován svým vynikajícím vtipem, dnes spíš vyniká svou ostentativní homosexualitou. Z romatického poety Lorda Byrona se vyklubal sobec, kruťas, megaloman s diagnozou manic depression. Rudyard Kipling, rovněž znamenitý veršotepec, byl časem devalován v imperialistu a dokonce i rasistu. Ernest Hemingway, hrdina našeho mládí, přetvořen v zatrpklého šovinistu končícího sebevraždou, kulí vpálenou do hlavy s vyschlou tvůrčí imaginací.
Přičiněním britského autora Jamese Hawese, autora knihy "Why You Should Read Kafka Before You Waste Your Life" (St. Martin's Press, 2008), došlo i na našeho Franze Kafku. Borcena nám je představa o ukřiknutém, nemajetném, tuberkolozou postiženém chudákovi, zde nám přetvářeném v nijak nestrádajícího sebevědomého světáka, častého návštěvníka nevěstinců, též spolutvůrce žurnálů Amethyst a Opals s údajně porno příchutí.
Hodně jsem se dozvěděl z nové podrobné biografie "Eisenhower: In War and Peace" (Random House, 950 stran). Autorem je Jean Edward Smith, bývalý profesor politické ekonomie na torontské univerzitě. Ověřoval jsem si dřív posbírané informace o plusech a minusech tohoto vrchního velitele spojeneckých armád v Evropě za druhé světové války. Po jejím vyřešení se napřed stal prezidentem (čili rektorem) Kolumbijské univerzity, mé pozdější alma mater, i americkým prezidentem, v pořadí třicátým čtvrtým. ¨
Eisenhower byl druh vojevůdce obdařeného nejen talentem, ale i darem, jemuž Machiavelli říkal fortuna, a několik století po něm Napoleon vyžadoval od svých generálů mít štěstí, jež by schopnostem byly důkladně ku prospěchu. Kadet z Kansasu v akademii West Point měl štěstí na své nadřízené, kteří rozpoznali jeho talent. Měl i štěstí s pověřením velení invazní armády v severní Africe a posléze i s invazi Evropy. (Pro tuto historickou roli byl původně vybrán George Marshall, avšak v závěrečné fázi pominut kvůli Churchillovým námitkám.) Vzdor lavině svých velitelských odpovědností Eisenhower se stačil zamilovat do Kay Summersby, své šofěrky britsko-irského původu. Koncem války jeho vztah nevyprchal, své 29 roků trvající manželství s Mamie chtěl končit rozvodem, v čemž mu Marshall zabránil.
Vznikl prezident země - poslední plešatec, jemuž se něco takového povedlo. Mediálně nijak nevynikal, však žádný úchvatný řečník, měl raději golf než prezidentování, ve sportovních botkách zaechával stopy na parketách v Bílém domě.
Zejména teď s odstupem času dochází k dodatečnému oceňování jeho zásluh: jeho visionary iniciativa prosadit plavbu po řece svatého Vavřince (St. Lawrence Seaway) až do Chicaga, jeho vytvoření sítě dálnic (Interstate highway system), výtečně zjednodušujícím možnost pohybu před tento kontinent. Kdykoliv to absolvuji, pomyslím na Sibiř, zda se na šíré Rusi někdy něco takového povede.
Historici mu teď dávají známku výtečnou za jeho počínání s mezinárodním dopadem: ukončil válku v Koreji, odmítl Ameriku angažovat v zachraňování zbytků francouzského imperia v Indočíně, přinutil Brity, Francouze, Izrael k vyřešení konfliktu se Suezským kanálem (1956, v době sovětské invaze v Maďarsku, k důkladné nevýhodě postižených), neucukl před Mao Ce-tungem v následné krizi týkající se ostrovů Quemoy - Matsu.
A na domácí frontě poslal příslušníky 101. parašutistické divize do Little Rocku v Arkansasu doprovodit devět černošských dětí do školy integraci se bránící.
Předsedal míru a prosperitě v zemi - výkon rozhodně mimo dosah nynějšího nájemníka Bílého domu.
KONEC
Neoficiální stránky Oty Ulče