Ruské dějiny minulého století se u nás bohužel moc nevyučují, a tedy jsou málo známé, tím méně je mladé generaci po celém světě znám osud carské rodiny po abdikaci cara a třeba i doba příjezdu Lenina do Petrohradu za německé peníze až několik týdnů po pádu carismu. Mnohkrat jsem slyšel a četl názor, že carismus svrhli bolševici; třeba od Michaila Gorbačova v americké televizi v roce 1988. Nikdo ho neopravil. Na únorovou revoluci v roce 1917, která donutila Mikuláše II. abdikovat a byla v podstatě spontánní revoluci republikánskou a demokratickou, revoluci „buržoazní“, jak v pejorativním smyslu toho slova říkají komunisté, se málem zapomnělo.
Bývalý car a carevna, se svými čtyřmi dcerami, čtrnáctiletým synem, rodinným lékařem, pokojskou, dvěma sluhy a dokonce i psíkem byli chladnokrevně, bez jakéhokoli soudu zavražděni v Jekatěrinburku na Uralu (v komunistické éře zvaném Sverdlovsk). Stalo se tak v noci z 16. na 17. července 1918, tedy osm měsíců po bolševické „Říjnové“ revoluci, za souhlasu Lenina, který byl v té době nejmocnějším mužem v bolševiky ovládané části Ruska.
Bolševici začali svoji revoluci až onoho pověstného 7. listopadu 1917 (podle evropského-gregoriánského kalendáře, který je o 13 dnů posunutý od tehdy v Rusku platného juliánského kalendáře, proto se „Velká říjnové revoluce“ připomíná 7. listopadu). To však už nebyla revoluce proti carovi a jeho vládě, ale proti prozatímní vládě, které předsedal eser (sociální revolucionář) Alexandr Fjodorovič Kerenský.
V poměrně demokratických volbách 12. listopadu 1917, které vypsala ještě Kerenského vláda, zaznamenali totiž bolševici zdrcující porážku. Ze 707 křesel v parlamentu jich měli eseři obsadit 370, bolševici jen 175. Rozčilený Lenin se zachoval opravdu „leninsky“, když prohlásil: „Jen padouši a idioti si mohou namlouvat, že proletariát musí získat nejdříve většinu v měšťáckých volbách a teprve potom se může pokusit strhnout na sebe moc...“ (H. Andics: Cestou teroru, CCC Books, 1979) Když se zvolené národní shromáždění sešlo 5. ledna 1918 v Pertohradě ke svému prvnímu zasedání, zbolševizovaní vojáci a námořníci petrohradské posádky pod vedením Leninovy stranické gardy právě zvolený parlament rozehnali. Lenin měl pohotově připraveny náhradní parlament: delegáty dělnických a vojenských rad (sovětů). Tedy jakési „akční výbory“, jak jsme je poznali v československé verzi v osmačtyřicátém. To, co následovalo, bylo pouze organizované lupičské tažení po zuby ozbrojených band, kterým ideologicky a organizačně nesjednocení liberálové a pravicoví socialisté nemohli úspěšně čelit.
Události šly po sobě následovně: Únorová revoluce zvítězila v Petrohradu 28. února 1917 (podle ruského kalendáře) a téměř bez krveprolití. Car podepsal svoji abdikaci 2. března 1917. Carská rodina byla internována ve svém sídle Carskoje Selo a zvláštním výborem Dumy (carem rozpuštěná rada, která se odmítla rozejít) bylo vyšetřováno, zda se car a carevna, která byla německého původu, nedopustili velezrady a nespolupracovali s Němci. Vyšetřování nepřineslo žádné důkazy, které by potvrdily toto - od samého počátku velmi pochybné - nařčení. Lenin se vrátil do Ruska ze švýcarského exilu 3. dubna 1917 , tedy víc než měsíc po únorové revoluci. 31. července 1917 byla internovaná carská rodina převezena za osobního dohledu Kerenského z Carského Sela do Tobolska na Sibiři. 7.listopadu 1917 zahájili bolševici „Říjnovou“ revoluci proti prozatímní vládě. Po ovládnutí moci bolševiky se noví mocipáni obávali, že by někdo mohl cara v odlehlém Tobolsku osvobodit, a tak byla carská rodina převezena v dubnu 1918 do Jekatěrinburku (E. Radzinsky: The Last Tsar, Dobleday,1992).
Vyvraždění carovy rodiny a všech Romanovců plánovali bolševici už od počátku revoluce, aby zabránili případným pokusům o restauraci monarchie. Původně plánovaný divadelní proces s Romanovci se však neuskutečnil; zjistili, že žádný revoluční tribunál by si netroufl popravit nevinné děti (Andics).
Když se protibolševická ruská vojska, tzv. Lidová (Narodnaja) armáda, spolu s oddíly československých legionářů blížily k Jekatěrinburku, bolševici zpanikařili. Místní bolševický výkonný výbor poslal do Moskvy telegram Sovětu lidových komisařů s dotazem, co se má stát s carskou rodinou, a s návrhem, aby byla rodina postřílena. Ústřední výkonný výbor, nejvyšší instituce mladého sovětského státu, dal k vyvraždění rozkaz.
Nebylo to tedy svévolné rozhodnutí regionálního uralského výkonného výboru, jak mnozí historikové dlouhá léta tvrdili, aby vina za vraždu, zejména carových děti, nepadla na Lenina. Spisovatel Geli Rjabov po průzkumu bolševických archivů našel patřičné dokumenty, ve kterých je sice zaznamenáno, že Lenin varoval Ústřední výkonný výbor, že „vražda dětí by zanechala skvrnu na ruské revoluci a silně ji kompromitovala v očích světa“, ale při konečném hlasování „hlasoval pro popravu“.
Vražda byla provedena komisařem Jurovským, příslušníky státní policie Čeka a několika rudoarmějci ve sklepní místnosti domu Ipatijevových, ve kterém byla carská rodina před popravou vězněna. Pozůstatky carské rodiny byly nalezeny teprve v roce 1970 při soukromé akci spisovatele Rjabova (Los Angeles Times, 13 dubna 1989 a NY Times, 1. září 1995) a spolehlivě identifikovány teprve po pádu komunismu (E. Radzinsky: The Last Tsar, Doubleday,1992). Podle několika pramenů byl mezi rudoarmějci i Maďar Imre Nagy, komunistický vůdce maďarského povstání v roce 1956, kterého pak jeho Moskvě oddaní bývalí soudruzi popravili. Podle nepodložené zprávy byl v době vraždy cara a jeho rodiny v domě Ipatijevových přítomen ještě další významný maďarský komunista Béla Kun, který stál v čele krátkodobé vlády bolševiků v Maďarsku po skončení první světové války (Maďarská republika rad, březen až srpen 1919). Po porážce komunistů uprchl do Sovětského svazu údajně i s maďarským státním pokladem a pak pracoval v exekutivě Kominterny. Podle některých zpráv byl v době stalinských čistek v roce 1939 v Rusku popraven.
V České republice je stále hodně těch, kteří by z mnoha důvodů byli rádi, kdyby se na zločiny komunismu rychle zapomnělo. Budeme je všem stále připomínat, podobně jako jsou připomínány zločiny nacismu.