Český podíl na odhalení zločinu.

Dne 25. července 1918 dobývají 3. pluk a část 2. pluku československých legií za podpory dvou sotní kozáků Jekatěrinburg, místo posledního pobytu vězněné carské rodiny. Za pět dnů začíná soudní vyšetřování vraždy, která měla být podle záměrů vrahů navždy utajena. Po počátečních zmatcích, způsobených liknavostí vyšetřujícího soudce Krajského soudu v Jekatěrinburgu Nametkina, je řádným vyšetřováním vedeným podle zákona o trestním řízení pověřen vyšetřující soudce Krajského soudu v Omsku pro zvlášť důležité případy Nikolaj Alexejevič Sokolov. Ten své vyšetřování, prováděné v letech 1919–20 v Rusku, dokončuje v exilu. Jeho zpráva o vyšetřování a celá dokumentace vycházejí v autorizovaném překladu dr. Jana Kesslera roku 1926 v Praze (vydavatel Josef Šrámek, Vršovice) pod názvem Zavraždění carské rodiny – dokumenty a vyšetřování. Rozsáhlá práce (298 stran, 114 ilustrací) začíná třístránkovou kapitolou „Organisace vyšetřování“, započatou slovy „25. července 1918 Jekatěrinburg, kde byla vězněna carská rodina, byl dobyt sibiřskou armádou a Čechy“.

Sokolov se narodil v roce 1882. Po studiích na gymnasiu v Penze vystudoval práva na universitě v Charkově. Měl pověst vynikajícího vyšetřujícího soudce. Po bolševickém převratu se pěšky, v převlečení za mužika doslal z Penzy do Omska. Případ vraždy carské rodiny vyšetřoval za těžkých podmínek občanské války. Vykopávky v šachtě s pozůstatky zavražděných ukončil v poslední chvíli, kdy již k místu hrobu pronikali první rudí rozvědčíci. Podařilo se mu zachránit materiál z vyšetřování a složitou cestou dostat se do Evropy, kde ve francouzském městečku Salbrie dne 23. 11. 1924, krátce po dokončení své práce, umírá na srdeční mrtvici.

Sokolov učinil pro objasnění vraždy carské rodiny maximum. Po něm se již z jeho díla pouze přebíralo, často bez uvedení pramene. Nejeden detail či fakt ve známém filmovém zpracování příběhu vraždy carské rodiny pochází z vyšetřování Sokolova. Jeho kniha Zavraždění carské rodiny – dokumenty a vyšetřování je dnes prakticky nedostupná. V knihovnách není a na knižním trhu je vzácná. Dvojí český podíl (dobytí Jekatěrinburgu a uveřejnění zprávy vyšetřujícího soudce) na odhalení strašlivého tajemství, které mělo být před světem navždy skryto, snad za připomenutí této události stojí.

Zpráva o vyšetřování je zajímavým dokladem o důkladně odvedené kriminalistické práci. Obraz, pozadí a průběh zločinu je sestaven na základě stovek telegramů zajištěných na telegrafním úřadě, četných svědeckých výpovědí, šetřeních na místech vraždy a likvidace těl. Byly provedeny krevní zkoušky, znalecké posudky a vyhodnocení předmětů nalezených v domě, kde byl car s rodinou vězněn a zavražděn a stovek věcí z majetku zavražděných, které byly odcizeny a poté vypátrány. Kupř. snubní prsteny, medailonky a různé šperky skončily v bytě sluhy uralského krajského sovětu Lylova, žijícího ve společné domácnosti s posluhovačkou uralského krajského sovětu Balmaševou. Co asi tak zamýšlela posluhovačka sovětu učinit s položkou č. 374? – „Dámský, bílý, moirový slunečník v bílém, hedvábném pouzdře. Hlavice a krček držadla jsou ze slonoviny, držadlo samo je z tmavozeleného jaspisu a je spojeno s krčkem zlatým kroužkem s dvěma stříbrnými věnečky“. Při výslechu Lylov přiznal, že hlavní část věcí carské rodiny při útěku bolševiků z města ukradl Běloborodov a on, Lylov, některé předměty vzal Běloborodovovi… Další věci nalezeny při domovních prohlídkách u bývalých příslušníků stráží. Celkem 461 popsaných položek – věcí z majetku zavražděných a další stovky předmětů, které byly vyjmuty z hrobové šachty a následně popsány a vyhodnoceny ve znaleckém posudku …

Ve stručnosti podat obsah rozsáhlé Sokolovovy zprávy nelze. Proto jen krátce k tomu, co se s carskou rodinou v Jekatěrinburgu stalo.

Na jaře roku 1918 byl vězněný car s rodinou (manželský pár s dcerou Marií Nikolajevnou odděleně od ostatních) převezen z Tobolska do Jekatěrinburgu. Tam byli ubytováni ve středu města v prostorném domě kupce Ipatijeva (známém jako Ipatijevův dům) na rohu Vozněsenské třídy a Vozněsenské ulice. Ipatijev (vyslýchán dne 30. 11. 1918) vyklidil dům ve 3 hodiny odpoledne dne 29. dubna.V den příchodu nakreslila carevna na stěnu pokoje svůj oblíbený znak – pravotočivou svastiku (Sokolov hovoří o „jejím indickém znaku“) a datum 17./30. dubna 1918. Počátkem července došlo k varovným změnám. Několik dělníků ze zlokazovské továrny, obývajících první poschodí, bylo vystěhováno a stráž posílena o deset strážných. Ipatijevův dům se oficiálně stal „domem zvláštního určení“, jemuž velel Jakub Michajlovič Jurovskij (vyučený hodinář), člen uralského krajského sovětu a krajský komisař spravedlnosti. Další významnou osobou v domě byl Chaim Isakovič Gološčekin (dentista, od roku 1906 aktivista bolševického hnutí, působící také v cizině, zástupce Moskvy na konferenci v Praze roku 1912), člen uralského krajského sovětu a krajský vojenský komisař. K vedení jako třetí náležel Alexandr Georgijevič Běloborodov (původním zaměstnáním obchodní příručí), předseda uralského krajského sovětu.

Podařilo se vyslechnout svědky vraždy a některé obviněné. K činu došlo v noci z 16. na 17. července 1918. O půlnoci vzbudil Jurovskij – pod záminkou odjezdu – carskou rodinu, lékaře dr. Botkina, pokojskou Demidovou a dva sloužící. Všichni byli klidní, vstali, umyli se, oblékli a za hodinu byli vyvedeni ze svých pokojů na dvůr, kde sestoupili do rohového pokoje v přízemí na konci domu. Někteří měli s sebou podušku, pokojská dvě podušky. Jurovskij nařídil přinést tři židle. Již dříve rozdal Jurovskij 11 revolverů značky Nagan (jeden revolver si vzal sám, kromě něho měl Jurovskij vlastní revolver značky Mauser). Jedenáct obětí (car Nikolaj II, carevna Alexandra Fjodorovna, nejstarší dcera Olga Nikolajevna (22), Taťjána Nikolajevna (20), Marie Nikolajevna (18), Anastázie Nikolajevna (16), následník Alexej Nikolajevič (14), pokojská Demidová, lékař Dr. Botkin, kuchař Charitonov a lokaj Trupp) stálo proti jedenácti vrahům. Na židle usedla carevna, car a jejich syn. Po několika minutách vyšel Jurovskij z pokoje a poslal strážného Medvěděva na ulici zjistit, zda je prázdná a zda bude slyšet výstřely. Medvěděv vyšel za plot a slyšel výstřely. Ihned se vrátil k Jurovskému, aby mu to řekl. Všichni již byli, jak uvedl později Medvěděv, zastřeleni, následník Alexej na zemi sténal a Jurovskij do něj dvakrát nebo třikrát vystřelil. Podle dalších svědectví byly Anastázie a komorná Demidová dobity bodáky.

 V místnosti, kde došlo k vraždě, byl na zdi nalezen verš z básně Heinricha Heineho Belsatzar „Belsatzar ward in selbiger Nacht von seinen Knechten umgebracht“ (téže noci byl Baltasar zabit svými pacholky). Samotný citát není přesný, nenavazuje na přecházející verše a byl záměrně upraven, aby vyjadřoval, k čemu zde došlo. Kdo to napsal, musel Heineho báseň dobře znát. Na téže zdi byly objeveny čtyři zvláštní znaky, jejichž význam zůstal neobjasněn.

Zavraždění byli v prostěradlech vynášeni před dům a nakládáni na rozprostřené šedé vojenské sukno do nákladního automobilu, čekajícího za vraty domu mezi průčelím domu a plotem. Auto řídil dělník zlokazovské továrny Ljuchanov. Několika svědky se podařilo zjistit, kam vůz zavražděné odvezl. Bylo doloženo, že Jurovskij několik dní před vraždou cestu pečlivě připravoval. Cesta lesem vedla z Jekatěrinburgu směrem na vesničku Kopťaky a končila v místě nazývaném Čtyři Bratři (po 4 sosnách, z nichž zbyly jen 2 pařezy) asi 4 kilometry před vesnicí. Zde západně od cesty byl starý důl, kde se dříve těžila železná ruda. Jámy se proměnily v jezírka, šachty zarostly. Jen jedna 11 metrů hluboká šachta byla v dobrém stavu. Její stěny byly vyloženy silnými prkny a led v ní téměř nikdy neroztával. Z kopťakské cesty se k této šachte sbíhalo pět stezek. Na mýtině se sosnovým pařezem u otevřené šachty byla těla svlečena, rozsekána sekyrami, pálena benzinem a ničena kyselinou. Od 17. do 19. července slyšeli svědci z uzavřené oblasti od dolu výbuchy ručních granátů. 20. července 1918 Sverdlov telegrafuje do Jekatěrinburgu: „… držte se za každou cenu odesíláme posily do všech rayonů poslali jsme značné oddíly doufáme že jejich pomocí zdoláme Čechy…“ Dne 21. července vylepují bolševici v městě vyhlášku, oznamující obyvatelstvu, že car byl z vůle národa popraven a život rodiny je zachován. 25. července bolševici z města v panice prchají a nechávají na telegrafním úřadě originály svých telegramů i telegrafních pásek. Téhož dne jsou k Ipatijevovu domu postaveny stráže. 27. července rolníci Papin a Alferov podávají vojenským úřadům zprávu o tajemném obklíčení dolu.

Šachta byla pečlivě prozkoumána. Až na useknuté dva články prstu, uchované v ledové vodě na dně šachty, jsou vyzdviženy pouze zlomky ohořelých kostí, jež neumožňují identifikaci. Avšak původ nalezených předmětů (zejména pozůstatků oděvních součástek a šperků, které měly dívky zašity v oděvu) je zřejmý. Patří členům carovy rodiny a ostatním zavražděným. V jámě se mimo jiné nacházejí roztavené kousky olova, ohořelé pláště střel a zubní protéza dr. Botkina…

Sokolovova práce není beletrií. Autor předpokládá, že o vraždě bylo rozhodnuto v Moskvě i jinými osobami než Sverdlovem, popravdě ale uvádí, že tyto rozhodující osoby nezná. Zajímavé je, alespoň z hlediska skutečností, jež vyplavaly na světlo sedmdesát let po vraždě, že několik svědků ve svých výpovědích zmiňuje jednoho nebo dva rakouské zajatce, Maďary, pohybující se v blízkosti Jurovského.

Uplyne víc než 70 let. Počátkem devadesátých let je uveřejněna fantastická zpráva. Poblíž vesnice Kopťaky byla odkryta šachta s pozůstatky těl zavražděných členů carské rodiny.

A překvapení pokračují. Na přelomu 80. a 90. let se v Maďarsku konají velkolepé oslavy národního hrdiny z roku 1956, komunistického vůdce Imre Nagyho, popraveného po maďarském povstání v roce 1956. A Rusko náhle oznamuje jména osob, které v noci z 16. na 17. července 1918 vraždily v Ipatijevově domě. Je mezi nimi i maďarský národní hrdina Imre Nagy (podle dostupné biografie vstoupil Imre Nagy v červnu 1918 do maďarské sekce ruské komunistické strany, čtyři měsíce bojoval v Rudé armádě, padl do českého zajetí a koncem roku 1919 byl ze zajetí propuštěn). O zavraždění carské rodiny podrobně hovoří ve svém pořadu dne 22. 7. 1993 Svobodná Evropa. Rozkaz k vraždě vydali Lenin, Trocký a Sverdlov. Organizátorem na místě byl Jurovskij. Svobodná Evropa zná i jména dalších vrahů, včetně zmíněného Imre Nagyho a pořad uzavírá sdělením, že Ipatijevův dům, místo uctívání, kde lidé přicházeli uctít památku zavražděných, byl v roce 1977 zbořen na příkaz tajemníka sverdlovské oblasti (Sverdlovsk = Jekatěrinburg) Borise Jelcina.

Když jsou v roce 1998 v Petrohradě slavnostně ukládány do hrobu ostatky zavražděných za účasti členů Romanovovy dynastie (a za účasti ruského presidenta Borise Jelcina, který prohlásil, že tímto aktem chce Rusko odčinit hříchy předků), ruský patriarcha Alexej Druhý účast odmítl. Ruská pravoslavná církev má vážné pochybnosti o pravosti kostí nešťastníků (přes údajně vysokou pravděpodobnost danou zkouškami DNA). Nehledě na brutalitu a fušeřinu vrahů by bylo podivné, kdyby po použití sekyr, benzinu, kyseliny sírové a granátů se z těl obětí zachovalo víc než roztlučené ohořelé zlomky kostí a ony dva články z prstu dívčí pěstěné ruky, které mohly bránit sejmutí prstenů a byly uťaty a vhozeny do šachty před ničením těl. Ledaže… skutečně děsivá představa, by byly určité části těl (hlavy) odneseny (kam asi?) jako důkazy či trofeje, aby po 70 letech byly „vykopány“. Některé otazníky stále zůstávají.

Obrázek (malíř Vlček) sídla odbočky Č. S. N. R. - Česko-Slovenské národní rady v Jekatěrinburgu z 15. 11. 1918 je pohlednicí vydanou ve prospěch postavení památníku svobody československých legií. Ostatní fotografie jsou převzaty z knihy vyšetřujícího soudce Sokolova Zavraždění carské rodiny – dokumenty a vyšetřování (Praha 1926)