MROŽOVINY: Jen další kolo boje o tvářnost člověka

V posledních letech se v mediálním prostoru usídlila fráze o rozdělené či rozštěpené společnosti. Ve většině tuzemských komentářů se tento jev líčí jako novum, které nás postihlo vinou populistických politiků. Fenomén rozdělené společnosti se tak degraduje na politickou munici, která ve volební kampani slouží k bubnové palbě na protivníka – jestliže je někdo v politickém klání označen jako ten, kdo rozděluje společnost, rovná se to ztotožnění s arciďáblem. Nejvěhlasnějším příkladem z poslední doby je americký exprezident Trump, v českých luzích a hájích pak zaskakuje prezident Zeman. Jejich političtí rivalové naopak nikdy neopomenou důrazně připomenout, že jen oni mohou společnost sjednotit a zbavit ji onoho prokletí polarizace.

Mnozí však cítíme, že příkop, který se táhne napříč západní společností, je podstatně hlubší, ale je obtížné jej definovat. Postoje, které společnost rozdělují, jsou totiž početné a velmi různorodé: od nepřiměřeně nenávistných názorů na politiky, multikulturalismus, výklad dějin, přes gender, přijímání uprchlíků, najmě muslimských, hnutí LGTB+ a BLM až po činnost aktivistů, jako je Greta Thunbergová, a z toho vyplývající konfrontační názory na boj proti změně klimatu („Zelený úděl“ EU). Dá se vůbec najít v tomto chaosu nějaké jednotící hledisko?

Když se blíže podíváme, co jednu stranu staví proti druhé, zjistíme, že základem jsou rozdílné názory na uspořádání světa, na to, co je morálně přežilé a co je třeba nahradit. Například pro jedny znamená manželství posvátné pouto mezi heterosexuálním párem, pro druhé je utilitárním svazkem dvojice s jakoukoli sexuální orientací, jedni stále pokládají vlastenectví za ušlechtilé, pro druhé je totéž ničemným nacionalismem, v lepším případě zpátečnickým národovectvím, pro jedny je Kryštof Kolumbus velkým zeměpisným objevitelem, pro druhé zločincem, který zavlekl do Nového světa otroctví. 

A pro ty, kteří věří, že omezování produkce CO2 spasí svět, jsou lidé, již o tom pochybují, zlotřilými popírači, morálně pokleslými na úroveň neonacistů s popíráním holocaustu. Dělící čára je tedy dána tím, co ten který člověk pokládá za morální a co už ne. Jinak řečeno, v dnešní západní společnosti se vede zápas o to, co tvoří člověka člověkem, zda a které morální hodnoty je třeba zneplatnit a nahradit novými. Současná kulturní válka, jak se tento ideový střet též nazývá, však není v euroatlantické civilizaci ničím novým, podobné boje začaly již před dvěma tisíci lety. K potvrzení faktu, že se jedná o konstantu evropských dějin, že období, kdy byla Evropa rozštěpena, se přinejmenším rovnala časovým úsekům, kdy společenské příkopy byly více méně zasypány, si stačí prolistovat středoškolskou učebnici dějepisu.

Křesťanství jako revolučně nový model morálky

Až do prvního století n. l. měřil antický svět jediným morálním metrem – mravné bylo obětovat bohům a tím si zajišťovat jejich přízeň. Tento přístup však umožňoval, že i podstatných vin se člověk mohl zbavit přispěním na chrámový poklad, aniž by musel zpytovat svědomí. Na přelomu letopočtu se však v Judeji objevila náboženská sekta „křtěnců“, která měla diametrálně odlišný pohled na to, co je morální a co ne. Podle nich se člověk mohl zbavit viny nikoli obětním darem, ale jen tím, že vinu uzná a odčiní napraveným chováním, za což bude po smrti odměněn vzkříšením k životu věčnému. Tento přístup znamenal morální revoluci, neboť poprvé v západních dějinách spojoval vinu se svědomím. 

Křesťané tímto nově definovali člověka, dali lidství novou náplň. Jejich víra byla navíc univerzální, křesťanem se mohl stát absolutně kdokoli, od nejposlednější otroka až po římského císaře a bez ohledu na rasu a na majetek, takže odpuštění vin už nebylo vyhrazeno jen bohatým. Křesťanství tedy vytvořilo nové morální principy, které byly na štíru s předchozím pojetím mravnosti. Křesťany můžeme pokládat za „woke“ lidi té doby, když mnoho světců (ale i současných věřících) přímo uvádí, že k Bohu je přivedlo prozření. 

Tím byl v evropské historii vykopán první ideový příkop, který zásadně rozštěpil římskou, potažmo evropskou společnost, neboť křesťanství, jež znamenalo vyšší morální úroveň, se šířilo jako stepní požár. Avšak svou novou morálkou vyvolali křesťané u zbytku společnosti takovou nenávist, že byli 300 let pronásledováni způsobem, který nelze nazvat jinak než bestiální. 

Teprve roku 313 vydal císař Konstantin I. edikt milánský, který zaručoval náboženskou svobodu všem občanům římské říše. Tím byl, alespoň formálně, zasypán první příkop v historii evropské společnosti, ale evropský generátor ideologií se už rozběhl. Žádný jiný kontinent se v příštích dvou tisíciletích neměl stát takovým inkubátorem nových definicí člověka a společenských vztahů jako Evropa.

Stojí za pozornost: Křesťanství bylo čistě náboženským hnutím a ještě se nepletlo do ekonomiky a do uspořádání společnosti (Co je císařovo, odevzdejte císaři, a co je boží, Bohu, Mk. 12, 17) ), ale jeho tvůrci věděli, co srážka rozdílných morálních hledisek přinese (Nepřišel jsem uvést pokoj, ale meč. Neboť jsem přišel postavit syna proti otci, dceru proti matce...nepřítelem člověka bude jeho vlastní rodina, Mat. 10, 34).

Husitství a reformace

Trvalo to přibližně 200 let, než se po pádu říše západořímské Evropa konsolidovala a vznikla již křesťanská říše Merovejců. Teprve až po dalších 500 letech se v Evropě ustálily křesťanské feudální státy a pohanství bylo potlačeno. Z tohoto je vidět, a další boje o tvářnost člověka to potvrzují, že při takových civilizačních zlomech vždy dochází k propadu ekonomiky a úpadku moci. Přestože feudální státy mezi sebou zavile válčily, opět měřily jedním morálním metrem a na tom, co je mravné, se shodovaly. Všichni věřili v jednoho Boha a modlili se k němu stejným jazykem. Mezitím se ale křesťanství konstituovalo v církev, v papežství s vlastními politickými ambicemi a armádou. 

To vyžadovalo peníze a vzdoropapež Jan XXIII. vyhlásil odpustky, tj. možnost, jak se vykoupit z hříchů penězi, což z morálního hlediska znamenalo návrat do předkřesťanských dob. A právě tento úpadek morálky přiměl Jana Husa, aby vystoupil jako reformátor s cílem obnovit mravnost prvních křesťanů. Husitství pak uvedlo české království do první ideologické občanské války v dějinách Evropy a vykopalo mezi husity a katolíky opět ideovou propast. Devastující ekonomický dopad na zemi pak vedl k vítězství umírněného křídla v bitvě u Lipan roku 1434 a Jiřího z Poděbrad podnítil k domácí politice smíření. Jeho mezinárodní pokus zahladit pověst Čech jako kacířské země, jako černé ovce evropského stáda, však selhal.

Husitství zůstalo českou domácí záležitostí, nikoli však luteránství a kalvinismus. Zde do hry poprvé vstupují informační technologie, neboť oproti Husovi a husitským kazatelům měli Luther a Kalvín již k dispozici knihtisk, který použili k úspěšnému šíření nových morálních hodnot, zavrhujících papeženství a podporujících podnikavost a spoléhání se víc na vlastní síly než na Boha. Následkem opět byla celoevropská polarizace, a to tak důkladná, že v 16. a 17. století vedla k sérii ničivých ideových válek (hugenotské ve Francii, třicetiletá ve střední Evropě a občanská v Anglii) přestože se nedají pominout ani jejich ekonomické a mocenské příčiny. Teprve po téměř dokonaném zničení kontinentu Evropané pochopili, že si musejí zvyknout na soužití lidí s různými světonázory, a vestfálským mírem z roku 1648 byla zásadou „koho země, toho víra“ zaručena koexistence katolických a protestantských států.

Stojí za pozornost: Názorový příkop, vedoucí v 17. století napříč evropskou společností, byl natolik hluboký, že přiměl anglikánskou sektu puritánů a poté i kvakerů opustit Evropu a radši riskovat smrt hladem nebo rozpolcení lebky indiánským tomahavkem v Novém světě. Protestantská morální zásada „Přičiň se a Bůh ti pomůže“ podnítila podnikavost a rozvoj kapitalismu v nových protestantských zemích, takže ekonomicky předstihly staré katolické mocnosti. Reformace, která bolestně chybí islámu, se též nepřímo přičinila o vývoj sekulárního státu. O tom, že jizvy po tomto velkém rozkolu evropské civilizace přetrvávají dodneška, svědčí v českých poměrech polemika ohledně mariánského sloupu na Staroměstském náměstí. Někteří z mých přátel říkají, konečně, už bylo načase, jiní přiznávají, byť s nadsázkou, že kdyby mohli, vyhodili by sloup do vzduchu.

Republikánství

Tato úvaha by se správně měla jmenovat „Jen další kolo boje o tvářnost člověka a o změny společenského uspořádání“, ale bylo by to jednak příliš dlouhé, jednak se jedná o líc a rub téže mince. Pokud nově definujete člověka, budete muset změnit i společenské vztahy a vice versa. To je velice dobře vidět na Cromwellově revoluci, u níž se pojí nový puritánský pohled na člověka se změnou politického uspořádání a náhradou dědičného království republikou. Zatímco pro pozdně středověkého člověka stále byl pomazaný král posvátnou osobou, vládcem od Boha, angličtí puritáni už mu dokázali v roce 1649 setnout hlavu a francouzští osvícenci k tomuto účelu použili v roce 1793 dokonce stroj doktora Guillotina, poněvadž nové pojetí morálky, jež přinesla francouzská revoluce, mělo tolik konzervativních odpůrců, že jejich popravy konzervativním mečem by žádný kat nezvládl. 

Tak obrovskou změnu morálních hodnot během dvou století (což je pouze 8–10 generací) nenajdete v celých dějinách nikde jinde než pouze v Evropě. Velká francouzská revoluce v letech 1789–1799 sice vznikla ze sociálních příčin, ale v důsledku opět vedla k převratu nazírání na mravní hodnoty, nejen k popravě Ludvíka XVI. a Marie Antoinetty. Její morální principy vystihuje heslo „rovnost, volnost, bratrství“, kde nebylo žádné místo pro privilegované kasty, jakou byla šlechta. Avšak s revolucí lidských práv šla ruku v ruce revoluce poprav, neboť jinak by se nedal uplatnit proti stoupencům „starých pořádků“ hromadný teror (celkem bylo popraveno 20 000 „kontrarevolucionářů“). A Evropu opět rozpoltila série krvavých konfliktů, napřed revoluční války (1793–1799) a poté napoleonské (1803–1815).

Stojí za pozornost: Jak Cromwellova demokratizující revoluce, tak Velká francouzská revoluce se svými ušlechtilými hesly skončily brutální diktaturou, což se mělo opakovat i v dalších stoletích. Ta francouzská ještě odhalila zákonitost vyjádřenou rčením, že „revoluce požírá svoje děti“. I to se mělo v budoucnosti hojně opakovat. Přinesla však i uvědomění si národní příslušnosti, jež mělo v 19. století omezit vliv kosmopolitních elit. Republikánství též umožnilo vznik ideově motivovaných „národních armád“, které využívali jak Cromwell, tak Napoleon ke svým vojenským úspěchům. Nicméně ideály francouzské revoluce se nepochybně zasloužily o to, že Evropa jako první na světě zakázala otroctví a britské námořnictvo začalo od roku 1808 stíhat obchod s otroky u západoafrického pobřeží.

Komunismus a nacismus

V druhé polovině 19. století se zrodil další nový světonázor a položily se základy k ještě jednomu, jež ve 20. století rozpoltily Evropu a poté svět doposud nevídaným způsobem. Marx a Engels rozdělili lidstvo na vykořisťovaný proletariát a na vykořisťující kapitalisty a nepokrytě hlásali, že k odhození okovů kapitalismu je nutné použít násilí. Komunismus tudíž znovu vyžadoval posun v morálním nazírání a poté, co se zmocnil bezmála poloviny světa, se měl stát nositelem jeho idejí kolektivistický tvor s usměrněnou myslí, neboť budoucí komunistická beztřídní společnost s heslem „každému podle jeho potřeb“ by s podnikavými individualisty nemohla fungovat. 

Komunisté však nenarušili intimní sféru sexuality, v tomto směru byli spíše maloměšťácky pruderní, a přestože zavedli svůj slovník, gramatiku nechali na pokoji. Po exportu na další kontinenty rozpoltila komunistická ideologie celý svět ve studené válce, jež trvala přes 40 let, měla však i „horké“ epizody. V jaké hekatomby mrtvých se v Rusku zvrhla, není třeba připomínat.

Nacismus se zrodil z německého nacionalismu 19. století, a proto měl oproti internacionálnímu komunismu ryze národní, rasistický charakter, a tudíž omezenou platformu stoupenců. Plánoval za pomoci eugeniky vyprodukovat z germánského rasového materiálu „nadčlověka“, jemuž by bylo ve jménu rasy vše dovoleno, aniž by se musel komukoli zodpovídat. Za druhé světové války byla tedy v sázce celá budoucí tvářnost člověka, takže to byla válka nejen hospodářská, ale též ideová, o níž Pauwels a Bergier v knize Jitro kouzelníků hovoří jako o válce manichejské, tedy války Světla s Temnotou, a nacismus přirovnávají k vpádu mimozemských vetřelců.

Stojí za pozornost: Novinkou nacismu a komunismu bylo ideologizování vědy, pro nacisty byla židovskou pavědou kvantová fyzika, pro komunisty pak buržoazní pavědou kybernetika a hlubinná psychologie. Průběh historie obě ideologie vykládaly účelově, aby odpovídal jejich cíli, jímž bylo ovládnutí světa. A to je další novum – propojení nového světonázoru se snahou stát se novým globálním hegemonem. Shodně se pokoušely likvidovat křesťanskou morálku, neboť se příčila jejich pojetí člověka.

Současný progresivismus

Tento název je poněkud nešťastný, ale používám ho z nezbytí, poněvadž žádný výstižnější pro hnutí, které chce opět přeprogramovat člověka, pardon, lidské stvoření (abych byl genderově korektní) a změnit jeho pohled na svět, neexistuje. Přestože oproti předchozím ideologiím nemá progresivismus jasně vymezené hranice a ani přehlednou organizaci s centrem, není v dějinách euroatlantické civilizace ničím jiným než jen dalším pokusem o změnu obsahu lidství. A jako vždy proti němu stojí stoupenci tradičních pořádků, nazývejme je konzervativci, i když ani toto není nejšťastnější. 

Co je nové, je však rozsah požadovaných morálních změn, lépe řečeno jejich přesunutí od sociálních problémů 20. století do zdánlivě okrajových oblastí, které unikají pozornosti, což umožnilo progresivistům si nenápadně vybudovat pozice na takových místech, jako jsou nadnárodní organizace, státní instituce, vysoké školy a převážná většina masmédií – a potlačit v nich konzervativní názory. Místo výlučně rasového stanoviska, z něhož vycházel nacismus, a ikonického třídního boje komunistů používá progresivismus k prosazení svých názorů práva menšin, které si účelově vytváří. 

Například pomocí komunity LGBT+ rozkolísává biologické zakotvení lidí a oslabuje rodinné vazby, neboť se poučil, že rodina je nejmocnější obranou proti ideologickému působení. K útoku na konzervativní strukturu využívá hnutí BLM s jeho rasismem naruby (ozvěna nacismu?) a #MeToo s jeho účelovým pojetím mužů jako sexuálních dravců (obětí této kampaně se stali jen bohatí a vlivní muži, z nichž se dají vyrazit peníze, ale nikdo chudý, neboť se nedá využít ani mediálně). Na hnutí BLM je též vidět, jak progresivismu straní masmédia, a to nejen v Americe. Případ George Floyda byl mediálně prezentován až v okamžiku, kdy mu policista klečel na krku, aniž měl konzumující divák šanci se dovědět, co této akci předcházelo. 

Obdobně se v současnosti prezentuje demonstrace před a ve washingtonském Kapitolu 6. ledna 2021, když se mediální obraz startuje až onoho 6. ledna, aniž by některý zavedený komentátor objasnil, co předcházelo, jak progresivisté po celé čtyři roky útočili na Trumpa bezdůvodnými žalobami. Je zřejmé, že jako ve fyzice platí Newtonův zákon akce a reakce, platí obdobně v lidské pospolitosti, že tlak budí protitlak a to v rostoucí míře. Jestliže po prezidentských volbách v roce 2016 uznali demokraté Trumpa prezidentem de iure, nikoli však de facto (viz obžaloba na ovlivnění jeho volby Ruskem a nyní již dvojí impeachment), nechtěli 6. ledna 2021 při kapitolské demonstraci Trumpovi stoupenci uznat Bidena jako prezidenta ani de iure. Kdo seje vítr, sklízí bouři.

Ve srovnání s předchozími civilizačními zlomy ten, který nyní máme všichni na krku, nemá už těžiště v Evropě, ale ve Spojených státech, kde se nejvíce formalizoval, neboť stoupenci progresivismu prakticky splývají s voliči Demokratické strany, kdežto konzervativci hledali záštitu u Republikánské strany, respektive u Trumpa. Onen nový ideový příkop se pochopitelně táhne i v Evropě, a to nejen napříč obyvatelstvem jednotlivých států, ale též napříč Evropskou unií. Není třeba dokazovat, že jádro EU, a to především Německo a země Beneluxu, je silně progresivistické, kdežto Polsko a Maďarsko jsou zřetelně konzervativní. A veškeré tahanice mezi Bruselem na straně jedné a Varšavou a Budapeští na straně druhé nemá na svědomí nic jiného než právě další kolo boje o tvářnost člověka. A tato konfrontace stojí také za brexitem.

Nadnárodní organizace jako OSN a jemu podřízené UNESCO nejsou v tomto střetu neutrální, ale zřetelně se přiklánějí na stranu progresivismu (respektive na arabskou). Většina mezinárodních dohod, jako třebas pařížská klimatická dohoda z roku 2015, globální pakt o migraci nebo istanbulská úmluva o násilí na ženách, se vyznačuje zřetelným progresivistickým akcentem a zcela opomíjí názory konzervativní poloviny světa, která tento stav chápe jako útok na sebe. A přiléváním oleje do ohně je též blokování účtů konzervativců, jež právě teď probíhá v USA na sociálních sítích, k čemuž neopravňuje ani jejich soukromé vlastnění (srovnejme s progresivistickým povykem kvůli postoji amerického cukráře, který odmítl upéct svatební dort pro pár gayů). Tohle všechno nepovede k uklidnění situace, ale k její eskalaci.

Stojí za pozornost: Z merita věci musejí být při ideovém střetu o tvářnost člověka útočnější ti, kteří usilují o změnu. V současném konfliktu jsou tedy útočníky progresivisté a konzervativci se pouze brání, přestože mainstreamová masmédia, v Česku třebas veřejnoprávní ČT, to prezentují přesně naopak. Progresivismus vrací vládu kosmopolitním elitám (nikoli už šlechtě, ale novým korporátním manažerům a nadnárodním byrokratům), o niž je připravilo 19. století, a proto jej podporují kvůli útokům na národní stát a na vlastenectví. Poprvé v historii probíhá ideový střet uvnitř nejmocnější země světa, uvnitř stávajícího globálního hegemona, což činí situaci ještě hrozivější. Jako by se opožděně naplňovala Marxova poučka, že kapitalismus bude nejdříve zničen v ekonomicky nejrozvinutější zemi světa. Tedy součástí progresivismu je implicitně i snaha o změnu společenského uspořádání, což mimo jiné dokládají uřeknutí některých „zelených“ prominentů, že boj proti klimatickým změnám pouze maskuje úsilí zničit kapitalismus. Kardinální otázka současného ideového střetu pak zní, zda je nadále mravné, aby člověk pokračoval v kořistění z přírody, přestože se na tomto kořistění jako homo sapiens vyprofiloval. Představu, jakou bezkořistní morálkou by se měla řídit nová lidská stvoření, dávají názory Grety Thunbergové.

Nejistá budoucnost

Doposud všechny zlomy v nazírání na člověka vedly k násilí s obrovskými ztrátami na životech, než jedno pojetí buď zvítězilo, nebo protivníci pochopili, že musejí koexistovat bez ohledu na rozdílné světonázory. A tento historický sled nevěští pro budoucnost nic dobrého. Zatímco Donald Trump se pokoušel vymanit Spojené státy z vlivu progresivismu (skutečný důvod domácích zuřivých útoků a též nevraživosti ze strany EU), nový prezident Joe Biden již plnou parou kormidluje zpět do progresivistických vod, když první den v úřadě stihl podepsat návrat k pařížské klimatické dohodě, obnovu vstupu do WHO a uvolnění migrační politiky, přestože sliboval, že se přičiní o národní sjednocení. 

Zřejmě do něho nezahrnuje oněch 73 milionů Trumpových voličů, jejichž tradiční představy o vlastní zemi budou opět oslyšeny. Perzekuce, k nimž progresivisté v Americe již přistupují, místo aby učinili gesto dobré vůle a nabídli konzervativcům kompromis, mohou vést k odezvám, jež vystupňují konflikt do té míry, že vyústí do repetice občanské války a rozpadu unie. Tomu by zabránilo, kdyby se nová posádka Bílého domu proměnila ve vládu národního smíření, ale budou toho Biden a lídři Demokratické strany jako Nancy Pelosiová, kteří se neštítí kopat do politické mrtvoly, jíž se Trump stal, schopni? Ještě hrozivější představou je, že při katastrofickém scénáři se vymkne kontrole největší jaderný arsenál světa, což evokuje další možnost – že se někteří generálové v Pentagonu dohodnou na puči (na skutečném a nikoli na tom smyšleném, který se podsouvá kapitolským demonstrantům z 6. ledna 2021) a nastolí vojenskou diktaturu právě proto, aby udrželi jaderné zbraně pod kontrolou.

V Evropě zatím není situace tak vyhrocená. Nicméně mainstreamová média, např. ČT, nový civilizační příkop bagatelizují a interpretují jako pouhou mrzutost vyvolanou populistickými politiky, kterou zvolení „správných“ politiků odstraní. Pro většinu komentátorů z řad novinářů a televizních moderátorů, ale též univerzitních expertů, o mluvčích neziskových organizací ani nemluvě, jsou stoupenci tradičních hodnot buď lžiweby pomýlení senioři, ultrapravicoví nacionalisté, pohůnci Moskvy nebo Pekingu či přímo fašisté, což někteří jsou. To ale nevylučuje, že v české společnosti a vůbec v Evropě existuje autentická vrstva konzervativců, kteří mají stejné právo na tradiční způsob života jako třebas gayové na ten svůj. Avšak tuto skutečnost si progresivisté odmítají připustit, neboť jsou přesvědčeni o své neomylnosti a povinnosti vnutit lidem svoji verzi štěstí i proti jejich vůli. Jim na závěr adresuji výrok člověka, který byl v naší civilizaci nejlepším znalcem lidské duše: