„Historickou“ návštěvu papeže Benedikta XVI. přece jen nakonec korunoval úspěch. Čtenáři izraelských novin se o tom ovšem nedověděli. Během návštěvy došlo k trapným zádrhelům i příjemným překvapením. Německý papež předvedl pozoruhodné a vyvážené politicko-diplomatické představení. Bez přihlédnutí na těžkých 2000 roků vztahů mezi Židy a katolickou církví není možné celkově zhodnotit závažnost a důsledky této „pouti“ Benedikta XVI.
Byla to historická návštěva. Během dvou tisíciletí to byla třetí návštěva „zástupce Ježíše Krista na zemi“ ve Svaté zemi.
V roce 1954 se obrátil papež Pavel VI. dopisem na „Vaši Výsost, Salmana Šazara , Tel Aviv“. Státního prezidenta se sídlem v Jeruzalémě ignoroval. Během své jedenáctihodinové návštěvy ani jednou nevypustil z úst slovo „Izrael“ nebo Židé“.
V roce 1965, dvacet roků po skončení holocaustu, ukončila katolická církev jednu z nejtemnějších kapitol své téměř dvoutisícileté historie výnosem koncilu „Nostra Aetate“: skončilo obviňování Židů jako „bohovrahů“. Právě obviňováním, že židovský národ je zodpovědný za Ježíšovu smrt, se ospravedlňovalo pronásledování Židů, jejich masové vyvražďování, pogromy, vypovězení a vyhánění z jejich domovů, násilné křty a holocaust. Před svým odletem z Izraele definoval papež Benedikt XVI. holocaust jako „brutální ničení za vlády bezbožného režimu, který propagoval antisemitismus a nenávist“.
Tento „bezbožný režim“, jehož jméno schválně zamlčel, by měl být papeži dobře známý. Znal ho přece osobně, když se ještě jmenoval Josef Ratzinger. Právě proto musel vědět, že ta propastná nenávist k Židům Adolfa Hitlera a jeho nohsledů a druhotně i národa, který ho zvolil za svého vůdce, měl dlouhou prehistorii a základní teologické zdůvodnění.
Papežův tiskový mluvčí Frederico Lombardi v Jeruzalémě tvrdil, že papež „nikdy, nikdy, nikdy“ nebyl členem Hitlerjugend. Hned příštího rána to musel dementovat. V papežově životopise na internetové stránce Vatikánu opravdu marně hledáte zmínku o papežově členství v HJ. Zmiňuje se však, že sloužil u Wehrmachtu. Tak Vatikán neúmyslně zacílil pozornost na minulost „německého papeže“, kterou Benedikt XVI. bedlivě v Izraeli zastíral.
Izraelci museli nejdříve uznat OOP a dát Palestincům výhledově naději na samosprávu, než se Vatikán uvolil navázat s Izraelem diplomatické styky. Jiné státy Vatikán diplomaticky uznával, aniž by jako podmínku žádal vyřešení jejich politických problémů nebo aby uznaly právo menšin na sebeurčení. 1947 navázal Vatikán diplomatické styky s Egyptem jako s prvním islámským státem. Následovaly jiné islámské země, například 1953 Turecko, aniž by podmínkou bylo, že by Turci nabídli Kurdům autonomii.
Bývalý izraelský vyslanec ve Vatikánu, Oded Ben Hur, konstatoval, že Vatikán měl s Izraelem teologické problémy. Židé se dle vatikánského stanoviska odvolávají na Boží smlouvu s Abrahamem a na zaslíbení území, aby ospravedlnili své nároky na „nové založení“ svého státu na území Zaslíbené země. Avšak s příchodem Ježíše Krista jako Mesiáše se dle katolického pojetí stalo „vyvoleným lidem“ křesťanstvo. Zastaralé Boží smlouvy, Starý zákon je prý zrušený a je nahrazený Novou smlouvou s křesťanstvem. Církev sice neklade žádné územní nároky, jak říká vyslanec, ale Vatikánu dělá potíže, že Židé dnes mají pod kontrolou nejdůležitější křesťanská místa, ačkoliv by měli žít v diaspoře, jak jim to za trest určil Bůh.
Proto Vatikán usiloval o to, aby se města Jeruzalém a Betlém dostala pod mezinárodní správu. V plánu OSN z roku 1947 o rozdělení Palestiny je legitimní nárok na zřízení „židovského státu“. Pozdější rezoluce OSN doporučuje podřídit Jeruzalém správě Rady bezpečnosti OSN. Vězí za tím předpoklad, že „křesťanské“ státy v Radě bezpečnosti s tím budou souhlasit. Židé stejně jako muslimové by se museli v tom případě Jeruzaléma jako hlavního města vzdát. Avšak Židé ani Palestinci s tím nesouhlasí.
Tuto historii je třeba znát, aby bylo možné pochopit historickou závažnost návštěvy papeže Jana Pavla II. v Izraeli v roce 2000. Pro Poláka Karla Josefa Wojtylu, který vyrostl ve Wadowicích jen 50 km od Osvětimi, byla návštěva památníku na holocaust, Jad va Šem, emociálním výletem do vlastního mládí. Mezi těmi šesti Izraelci, kteří přežili holocaust, byl dokonce Wojtylův spolužák, s nímž kdysi lyžoval, a Edith Zierer. Tu našel budoucí kněz polozmrzlou ve sněhu, zakryl ji svým pláštěm a donesl na bezpečné místo.
Příští den nechal Jan Pavel II. u Zdi nářků otevřený dopis pro židovský lid. Jménem své církve tam prosil o odpuštění za všecky zločiny, kterých se dopustila na Židech. Jímavěji a blíže se žádný papež se svým „Mea culpa“ za katolickou církev nemohl odvážit. Jeden jeruzalémský páter prohlásil k papežovu dopisu: „Církev se nemůže mýlit, ale její děti ano.“
Na místě v Jad va Šem, kde jsou vyryta jména likvidačních táborů Osvětim, Dachau, Mauthausen, pronesl papež Benedikt XVI. teologické kázání. Přítomní přeživší holocaust v něm postrádali jakoukoliv zmínku o tom, kdo byli pachatelé, nebo něco z minulosti papeže v HJ a Wehrmachtu. Nebyla řeč a zločinech a vraždách, jen o lidech, „kteří museli položit svůj život“, protože Bůh je „zkoušel“ (v anglickém originálu „tested“), jako biblický Bůh „testoval“ Abrahama nebo Jákoba. Kdo by nevěděl, kde papež kázal, mohl by si myslet, že se při systematickém likvidačním tažení německých nacistů proti Židům jednalo o záležitost mezi Bohem Izraele a Jeho lidem.
Stejně trapné byly Ratzingerovy učené úvahy o tom, že žádnému člověku nikdo nemůže ukrást jeho jméno. Zřejmě nemá tušení, že dle současného stavu po stálém pátrání a námaze Jad va Šem identifikovat všech šest milionů zničených lidských bytostí stále ještě asi polovina z nich nemá jméno, svoji identitu, že minulost uloupila mnohem víc, celé židovské obce byly úplně vyhlazené se svými synagogami, hřbitovy a seznamy jmen. Lidské bytosti byly jako bezejmenná masa hnané do plynových komor a spálené v krematoriích. Zůstal jen popel, dokonce ani žádné kosti.
Jak se dalo očekávat, kolem návštěvy papeže Benedikta XVI., ať už před ní nebo během ní, bylo plno kritiky. Jak církevní kruhy, tak Palestinci byli zajedno, že načasování nebylo vhodné. Od války v Gaze uběhlo příliš málo času. Mírový proces od roku 2000 vázne. Také ta od roku 1993 neuzavřená jednání s Izraelem o statutu církevních zařízení a daňových odvodů by vlastně měly papežovu návštěvu pozdržet. Konec konců tu byly i různé „problémové případy“: blahořečení „za holocaustu mlčícího papeže“ Pia XII. a zrušení exkomunikace popírače holocaustu biskupa Richarda Williamsona.
Avšak před návštěvou se diplomatickými ujednáními mezi Vatikánem a Izraelem odstranily všechny akutní nesrovnalosti. Nic nemělo narušovat „pouť svatého otce“. To ovšem nebylo všem známo. Mnohá ujednání byla formulovaná komplikovaně a neuceleně, ukrytá za oficiálními prohlášeními. Nebo se uveřejnily na tiskových konferencích, které byly nedostatečně ohlášené nebo vůbec neohlášené, takže se z nich nic na veřejnost nedostalo, protože byli přítomní jen izraelští žurnalisté, kteří neměli ani potuchy o křehkostech vztahů mezi Vatikánem a Izraelem.
Na bilancování papežovy návštěvy tedy zbývá jen to, co se opravdu stalo a co celý svět mohl sledovat na televizních obrazovkách. To se dá shrnout několika málo slovy.
V Jordánsku se papež snažil v urážlivém světě islámu opravit špatný dojem ze svého proslovu v Regensburgu. Hrstce posluchačů mohl věrohodně vysvětlit, že sice použil jistý citát, ale že sám s ním nesouhlasí. Muslimové na ulici budou dále přesvědčení, že papež Benedikt XVI. má zásadní problém s islámem.
Palestincům řekl před perfektně připravenou kulisou izraelské „zdi“, že mají právo na svoji „vlast“. Nezmínil výslovně palestinský „stát“ ani „řešení v podobě dvou států“. Kdo se však o to stará? Palestinci tomu rozuměli a tiskovým agenturám to prezentovali takto, aniž by uvedli, co doslova papež řekl. Izraelci vzali papežovu řeč pod lupu a viděli, že se nemají proč vzrušovat. Takže papež své umění politicky balancovat předvedl zcela bravurně a s římským uměním formulace výroků.
Odsouzení teroru Palestinci mlčky přijali. Izraelci byli šťastní, že teror a násilí uznal jako příčinu ke zřízení ochranného valu.
Svými mšemi posílil tu zle scvrklou a k nevýznamnosti pokleslou křesťanskou komunitu na Blízkém východě. Vůči premiérovi Netanjahuovi papež údajně vyjádřil pochopení pro vnímání Íránu jako ohrožení Izraele - veřejně to samozřejmě neřekl. Jak se očekávalo, papež několikrát odsoudil antisemitismus.
Po svém návratu se papež s úžasem vyjádřil o mnohostrannosti uskupení, která se podílejí na mezináboženském a ekumenickém dialogu. Ale jen při jednom sympoziu, svolaném k tomuto účelu do Jeruzaléma, došlo k nejtrapnějšímu zádrheli během celé papežovy návštěvy. Umírněný předseda palestinského šarijského soudu, šejk Taysir Tamimi, „začal řvát“ arabsky, aniž by se přihlásil o slovo, hecování proti Izraeli. Když skončil, papež se zvedl a potřásl mu rukou. Teprve když mu někdo přeložil, co šejk hulákal, nechal se papež spěšně vyvést ze sálu. Výměna dárků, která byla na programu, se nekonala. Vrchní rabinát prohlásil dialog s islámem za skončený, pokud se na něm bude účastnit Tamimi.
V Nazaretu mohla právě modlitba za mír, která měla korunovat papežovu pouť, vést k debaklu. Rabi Alon Goschen-Gottstein ohlásil „společnou modlitbu“ a zanotoval jím složenou píseň: „Šalom-Salam, Pane, dej nám mír“. Při ekumenických setkáních Vatikán přísně dbá na to, aby nedošlo ke společné modlitbě s příslušníky jiných náboženství. Každý se modlí ve zvláštní místnosti. Když však čím dál více přítomných ten jednoduchý refrén pobrukovalo nebo zpívalo, zvedl se papež, uchopil ruku rabího Davida Rosena po pravici a drúzského imáma po levici a přece jen zlomil jedno vatikánské tabu, když vpadl do společné zpívané modlitby s ostatními náboženstvími.
Papež opakovaně vyzýval k míru a k jednomyslnosti. To není na škodu, pokud se nikdo nevyzývá k oběti, kompromisu či sebeobětování. A na letišti, minuty před startem svého letadla směrem na Řím, napravil, co v Jad va Šem zanedbal či zpackal.
Jak zaznělo z jeho delegace, lidé dobré vůle papeže přesvědčili, aby ve své řeči na rozloučenou vyslovil ta rozhodující slova, která Židé bolestně postrádali. Při rozloučení byl najednou s to hovořit o „vraždách“ během holocaustu a označit viníky jménem jako „bezbožný režim, který propagoval svoji ideologii antisemitismu a nenávisti“, vyjádřil se i k myšlence „dvoustátí“, aniž by nově zvolenou vládu Izraele napadal. Té je zatěžko toto řešení veřejně uznat jako svůj cíl, ačkoliv se zavázala plnit „roadmap“ tedy „mapu vedoucí ke dvěma státům“.
Konec dobrý, všecko dobré. Delikátní návštěva jediného německého papeže katolické církve v Izraeli, který dosáhl od HJ a Wehrmachtu za nacismu dnes až na hlavu církve, vejde do dějin jako „veliký úspěch“. Lidé v Izraeli se o tom dověděli ovšem jen náhodně, pokud v pátek sledovali přímý přenos z letiště v televizi nebo ceremonie na rozloučenou poslouchali v rozhlase. Protože v neděli, po sobotě, kdy žádné noviny nevycházejí, se už nenašlo jediné slovo nebo fotografie z papežovy návštěvy v Izraeli nebo z jeho rozloučení na letišti v pátek.
Jeruzalém, 16. května 2009
Překlad: Ludmila Hallerová