Před 80 lety se bránili Moskvě, ale pomníky nekácí
O Finsku se u nás mluví zřídka. Třeba teď, kdy se vlády ujala Sanna Marinová (34), nejmladší premiérka na světě. Nebo když její předchůdce Antti Rinne odstoupil po stávce pošťáků. Mohlo by se to stát u nás? V soutěži juniorských premiérů by bodoval Stanislav Gross, ale že by po stávce pošťáků odstoupil premiér, to ani ve snu. Pro srovnávání se ale nabízí i jiné téma. Média připomínají „zimní válku“, sovětskou agresi vůči Finsku z přelomu let 1939 a 1940.
Finsko se sovětskému kolosu bránilo statečně i úspěšně. Právě dnes je 80. výročí bitvy o Tolvajärvi, prvního velkého vítězství Finů. I když Finsko nakonec podlehlo, i když přišlo o kus území, i když v roce 1945 nepatřilo mezi vítěze druhé světové války (na rozdíl od Československa), i když trpělo „finlandizací“ (ukotvení země diktovala Moskva, Helsinky musely odmítnout Marshallův plán tak jako Praha), těžko najít člověka, který by nebyl přesvědčen, že Finsko na tom bylo po všech stránkách lépe než sovětizované Československo. A že v lecčems se tento rozdíl projevuje dodnes.
Příčin je více. Jistě i ta, že Finové nikdy neviděli v Rusech „slovanské bratry na východě“. Nebo že nikdy většinově nevolili komunisty. Ale člověk se nemůže zbavit dojmu, že Finsko coby společnost méně skuhrá na „ty velké“ a více spoléhá na sebe. Platilo to v roce 1917, kdy získalo na Rusku nezávislost, v roce 1939, kdy se sovětské agresi tvrdě postavilo, i po roce 1992, kdy po rozpadu SSSR přišlo o velký trh a samo se muselo transformovat. Proti tomu působí Česko spíše jako společnost svádějící vše na „ty velké“, kteří prostě rozhodli za nás (Mnichov, Jaltu i Postupim). A vztah k Rusku řešící kácením jedněch pomníků a stavěním jiných.
LN, 12.12.2019