Usilovně jsem v posledních dnech přemýšlela, o čem bych měla napsat tohle Poslední slovo. Totiž: říkala jsem si, že bych neměla psát o Bělorusku, když jsem o něm psala minulý týden, a navíc se o něm mluví a píše i beze mne. Jenže to nedokážu, o něčem jiném budu psát až příště, teď mi Bělorusko nejde z hlavy – pořád hledám na internetu, co bych našla navíc k tomu, co čtu a poslouchám, a nejradši bych jela do Minsku. Do Minsku ale nemůžu, mám v pase razítko „Otmouleno“, „Odmítnuto“, takže by mě tam nepustili.
Asi bych se taky bála jít se na večerní demonstrace podívat, rozhodně nejsem přebornice v utíkání a nerada bych slízla nějakou pendrekem. S internetem je to taky v tomhle případě dost těžké, pokud se potřebná stránka vůbec načte, za chvilku zase zmizí… i když, to musím zaklepat, už se to trochu lepší. Je mi jasné, že mi to kazí běloruské úřady, které správně pochopily, že ta moderní služba pomáhá Lukašenkovým odpůrcům. Už tím, že existuje, a tak jí překážejí v činnosti. Každou chvíli slyším, že Bělorusové protestují proti výsledkům voleb, ale chybí mi v těch zprávách slovo, že protestují proti „ohlášeným“ výsledkům voleb. Jsem totiž přesvědčena, že skutečné výsledky voleb těm ohlášeným neodpovídají a že by proti nim Bělorusové neprotestovali.
Falšování voleb není v této zemi nic nového, dochází k němu už dlouhé roky. Mnohokrát proti němu také občané protestovali, ale v rozhovoru většinou připouštěli, že by nejspíš Lukašenko ty volby byl vyhrál i bez podvodů – ale bylo by vidět, že nemá tak velkou přízeň lidu, jakou se honosí. Tentokrát je tomu jinak, demonstranti i mnozí z těch, kdo se na demonstraci jít bojí, jsou přesvědčeni, že dosavadní prezident ty volby prohrál.
Myslím na své známé i na neznámé, kteří se vypravují do ulic s vědomím, že to pro ně nejspíš dobře neskončí, že je mohou zbít nebo zavřít. Připomíná mi to pražské demonstrace v době Palachova týdne v lednu 1989. Nevím, jestli tenkrát někoho z těch demonstrantů napadlo, že se starý režim do roka a do dne zhroutí a na Hradě bude sedět Václav Havel. Demonstrace u nás tehdy také nezačínaly heslem „Pryč s komunistickým režimem“, i když by si to byl možná ledaskdo přál – byla to vzpomínka na Jana Palacha, který dvacet let předtím chtěl burcovat lidi, aby se nenechali „znormalizovat“. V Bělorusku je to jednoznačnější: občané protestují proti prezidentovi, kterého nevolili, jsou přesvědčeni, že ho nevolila ani většina jejich spoluobčanů, a že tedy nemá v čele jejich státu co dělat. Lukašenko ovšem tvrdí, že je dirigují tajemné síly z Polska, Česka a Británie. Takové řeči známe docela dobře: oni mají představitelé těch starých režimů mylnou představu, že jejich nesmyslným lžím lidé věří. Někdy jim dokonce věří sami, ačkoli mohou mít od svých politických policií potřebné informace.
LN, 14.8.2020