Úvaha novoroční
Tak se z malé příčiny stala velká mela. (Karel Havlíček - Borovský – Křest svatého Vladimíra)
No, a teď v té Francii zase, vidíš, Karle Havlíčku. Kvůli pitomůstce; kvůli pár centíkům, oč je dražší benzin, než by dle názoru francouzského lidu – či spíš takové té hlasitější části – měl být, a už to lítá. Auta hoří, skla výloh se sypou, plenitelské bandy se vlamují do obchodů, rabují… nerozumím tomu. Řekl bych, že kdo svolává protestní pochody a demonstrace, byť i za cíli nejvznešenějšími, měl by si dát sakramentský pozor, aby se mu nevymkly z kontroly; a to se stane tak jistě, jako je amen v otčenáši.
Je to pořád a pořád stejné. Někde se seřadí protestní průvod, pokojně se ubírá svou cestou, pokojně mává transparenty, pokojně vyvolává hesla, sami pořadatelé přísně dbají, aby se protest nezvrhl v násilnické kravály, když vtom náhle… co to? Kde se vzaly, tu se vzaly hloučky chaotů, jimž starého čerta na tom záleží pro co nebo proti čemu se demonstruje, ale nevynechají příležitost vyřádit se. Ničit, pálit, rozbíjet… netušili to organizátoři protestů, než si začali navlékat žluté vesty? Že neprospějí věci, již hodlali hájit, spíš jí uškodí, protože vida tu spoušť odvrátí se od ní každý normálně uvažující člověk, třeba mu jinak i byla sympatická?
Ale možná na to jdu příliš racionálně; to se v některých případech nemá. Zejména když na jevišti dějin začne hrát svou roli revoluční tradice, čehož výstražným příkladem může být – když už jsme u té Francie – politický vývoj oné země ku konci osmnáctého století, bez přehánění nazvatelný selháním rozumu a citu. Nelíbila se francouzskému lidu blahovolná, přiospalá vláda královského rodu Kapetovců, i vložil svůj osud do rukou vražedných šílenců typu Marata či Robespierra. Výsledek je znám: jakobínský teror, tisíce hlav kutálejících se z popravčích lešení, hlav výše zmíněných otců francouzské revoluce nevyjímaje, a nakonec jistý Napoleon Buonaparte nepočínající si už tak zběsile, zato zavléknuvší Evropu do nesmyslných, dobyvačných válek s miliony padlých a zmrzačených, a výsledkem všeho jen nouze, úpadek a mezinárodní izolace. Neboť takové bývají konce revolucí.
Což by nám po více než dvou staletích a při dostatečné porci cynismu mohlo být víceméně jedno; dostali tenkrát hrdí synové Galie, oč si koledovali, amen. Zbrzdil ale odstrašující příklad jakobínské revoluce o řadu desítiletí rozvoj evropské demokracie; každý si hned při vyřčení toho slova představil guillotinu a krví opojené, třeštící davy… nene, jen nám dejte pokoj s nějakou demokracií! A jelikož se třeštící davy dovolávaly i pokroku, sám tento pojem se nadlouho stal podezřelým. No, nakonec všechno nedopadlo ještě tak nejhůř. Vyplašeni pařížským třeštěním sešli se ve Vídni čelní evropští státníci, vítěz nad Napoleonem vévoda A.W. Wellington, kníže Klemens Václav Metternich za říši rakouskou, ruský kníže Andrej K. Razumovič (samí reakcionáři, račte vidět), a dojednali mír, jenž pak s menšími či většími výkyvy vydržel až do příští exploze iracionality v roce 1914. Je někdy moudřejší vložit běh dějin do rukou reakcionářům, než se hlava nehlava hnát za pokrokem; a není-li vhodných reakcionářů, raději nechat dějiny, ať si skotačí, jak dovedou.
Kdepak. Pokrok se nemá nahánět jako nadmutá koza, ale dostaví se sám, je-li určitý nevyplněný prostor, do nějž se může rozepnout; pakli není, nemůže být výsledkem nic než zase nějaký průšvih, ať se žlutými vestami nebo bez nich. Což platí i v případě našich předků v počátcích moderního věku, dopustivších se řady tragických, neodčinitelných omylů, pokaždé ve jménu svobody, pokroku a půltuctu dalších ideálů, a může být ponaučením i pro nás v čase přítomném. Dejme si pozor na ideály. Dějiny jsou zlomyslné zařízení; rády obracejí vzhůru nohama, co člověk pokládá za svaté, k lepším, zářným etc. zítřkům vedoucí. Buďme opatrní s dobrými úmysly; nejhrůznější maléry, kam až historická paměť sahá, vždy začínaly tím, že někdo myslel něco dobře. Ještě se nevyskytl ten, kdo by se satanským smíchem na rtech vyhlásil, že hodlá páchat zlo; i ti největší padouši vždy a bez rozdílu všechno mysleli dobře. Také Lenin myslel dobře svou revoluci, i Hitler své rasové zákony, a konec konců i ten Marat s Robespierrem všechno mínili jen a jen dobře. Žalostné konce dobrých úmyslů jsou jev tak pravidelný, že je až cítit nějakou přírodní zákonitostí. Jakou, medle?
Asi takovouto: člověk, uzavřený ve svém třírozměrném chápání, nemůže obsáhnout příčiny dění kolem sebe, ba ani vlastního konání ne. Může jen vypustit do nezbadatelna času svou myšlenku, představu, čin a čekat, co to udělá. Sestává pak ono nezbadatelno z miliard a snad nekonečného množství drobných příčin, přitom se neustále obměňujících, nové a nové podoby na sebe beroucích… nelze pochytat ten proměnlivý rej do děravé sítě lidského rozumu, zvláště když se jejich část – nikdo neví, jak velká – nachází v dimenzích mimo dosah našich smyslů.
Ale to jsem zabředl možná až příliš do metafyziky, prosím o prominutí. Hned se zase vrátím k záležitostem smysly pojatelným, k těm cenám francouzského benzinu třeba a kolem nich se strhnuvším rumrejchům. Co bych vzkázal rozohněným mládencům ve žlutých vestách, a nejen jim… rozmyslete se dobře, než z malé příčiny spustíte velký křik, neboť pustit z pytle démony zkázy lze snadno, zpátky nacpati však nesnadno, ne-li nemožno. Nelámejte dějiny přes koleno, nedají si to líbit. A neodvolávejte se na dobrý úmysl; jak pravil již svatý Augustin z Hippo, nelze konat zlo, aniž bylo zamýšleno dobro.
Jak se tak rozhlížím po tom božím světě… no, jsa už věkovitý kmet to na něm nějak doklepu, ale jsme zodpovědni i za naše potomky do třetího, čtvrtého a dalších pokolení. Neodkazujme jim život plný neřešených a brzy už neřešitelných problémů. Lavinovitě narůstající počet obyvatel právě těch nejchudších, nejzaostalejších zemí… po staletích letargie znovuoživlá rozpínavost islámu… ruské imperiální ambice… západní krasoduchové, nemohoucí se vynakochat uřezávání větve pod svým blahobytným zadečkem… toť výbušná směs schopná rozmetat všechno, na čem stojí naše sama sobě nepřátelská civilizace. A doutnák dohořívá; je nejvyšší čas nechat hloupůstek, jalového střečkování byť i v žluté vesty oděného a začít se starat, co zanecháme příštím generacím. Snad je ještě čas, i když nevím. Je-li, není jej mnoho. Do toho. Boj teprve nám nastává, jak napsal národní bard Viktor Dyk, i když on to nejspíš myslel jinak.
Přeji tímto čtenářům Neviditelného psíka radostné Vánoce a úspěšné vkročení do roku 2019, ale opatrně, proboha, opatrně, náledí není to jediné, na čem si lze rozbít nosy.
Hannover, 21. prosince 2018