aneb Čím zapáchá čas
Je truchlivé být už pětaosmdesátiletý kmet, zato mi ale bohdá nehrozí že bych se dožil mazce, proti němuž byly vsechny války světové i nesvětové a jiné pohromy, jež kdy na lidstvo dopustil zlomyslný Osud, ještě holé legrácky. Ctěný čtenář se možná podiví, jak jsem dospěl k tak ponuré prognóze; i pokusím se podat následujícími odstavci vysvětlení.
Současný stav světa je dokladem toho, jak snadno se ušlechtilý úmysl zvrtne ve velmi nešlechetný výsledek. Tak dlouho západní věda usilovala o vymýcení chorob v zemích nazývaných ohleduplně rozvojovými, zaváděla odolnější, vyšší výnosy zaručující polní plodiny, tak dlouho do nich západní vlády sypaly stamiliony rozvojové pomoci, až se ocitly v pasti přelidnění, z níž není úniku. Korunu tomu nasadily, rovněž v dobrém a svatém úmyslu, někdejší koloniální mocnosti, vzdavše se kontroly nad svými zámořskými državami, a tak i možnosti, jakkoli nevalné, působit nějak proti šílenému rozplozování tamního lidstva. Tím jsou zmíněné země opravdu rozvojové nad všechno pomyšlení: schopností zdvojnásobit každých třicet let počty svých obyvatel (někteří přeborníci té discipliny to stihnou i za dvacet). I není divu, že v některých koutech rozvojového světa začíná být poněkud těsno. Což ve spojení s žalostnou nemohoucností lokálních vlád ve všech ohledech vyjma korupce a myšlení nepřesahujícího rámec klanu vede k tomu že kdo nohy má, pokouší se uniknout z rozvojového blázince do zatím ještě funkční, blahobytné Evropy. To dovedu pochopit: sám bych koukal zmizet, být obyvatelem takového Senegalu či Alžírska.
Na druhou stranu dovedu stejně dobře pochopit, že temný proud migrantů z podvyživených končin planety budí v zemích, do nichž směřuje, obavy a odpor. Jejich občané, mající snad také nějaká lidská práva, si kladou otázky… kam až to takhle může jít? Kdy bude dosaženo meze, po jejímž překročení se z naší země stane stejně chaotická, bídou, špínou a sektářským násilím prolezlá končina, z jaké ti lidé utíkají? A kam budeme utíkat my, až to dojde tak daleko?
Zatím se nikdo nemá k tomu, aby na uvedené otázky podal odpověď, natož návrh řešení; a najde-li se přece takový, obratem si vyslouží nálepku populisty a pravicového extremisty, ne-li rovnou fašisty. Celé kohorty slovních ušlechtilců, ústa plná humanity, dovozují, jakým obohacením jsou pro naši společnost zástupy běženců, jak užitečné je trochu rozmělnit etnickou a kulturní jednotvárnost takového Německa či Švédska; a milion, dva miliony uprchlíků, no bóže, to je toho, však Německo po prohrané válce taky přijalo dvanáct milionů běženců ze ztracených krajů na východě a nezbláznilo se z toho (zamlčujíce stydlivě, že je přece jen určitý rozdíl mezi uprchlíkem dejme tomu ze Slezska nebo z Burkiny Faso). A neřešený problém mezitím bobtná a hromadí se, jako když buldozer před sebou hrne hromadu hlíny a kamení, až ji nahrne tak vysoko, že ji už nedokáže překonat. Jak dlouho ještě může utečenecký buldozer před sebou hrnout čím dál vyšší hromadu neřešených, chlácholivými řečmi zastíraných problémů? A – tady už srovnání kulhá – buldozer se o hromadu jen zastaví a nemůže dál; nás, naši civilizaci ale hromada problémů pod sebou snadno pohřbí, nezačneme-li proti tomu dost brzy něco podnikat.
Dle poznatků jaderné fyziky existuje kritické množství štěpného materiálu, po jehož dosažení následuje samovolná exploze. V souvislosti s uprchlickou krizí se vtírá otázka… kolik lidského materiálu z pracizích světa končin ještě může pojmout tento náš kontinent, než dojde k samovolné explozi? Nelze totiž předpokládat, že si starousedlé obyvatelstvo dá přeplavování cizím, s jeho životním způsobem v rozporu jsoucím živlem, navěky bez odporu líbit. Nedokáží-li či nebudou ochotny tomu účinně čelit orgány státní moci, dříve či později může dojít k explozi lidové naštvanosti, ve srovnání s níž byly všechny francouzské, Velké říjnové i ostatní revoluce ještě nevinné špásování.
Netvrdím nezlomně, že to tak musí přijít. Ale velmi snadno může. A vždy je moudřejší malérům předcházeti, než pozdě bycha honiti. Co tedy dělat, aby k honění bycha nedošlo? Aby se napětí mezi živlem domácím a odjinud přišedším alespoň dál nezostřovalo, když pominout – nečiňme si darmých nadějí – už nemůže? Pořadí případných opatření bych sestavil následovně:
- Zanechat etického švitoření, uznat bez vytáček, že se na půdě našich zemí vytvořila rozpolcená společnost dvou vzájemně neladících životních postojů a tradic.
- Vzít na vědomí, že veškeré snahy o integraci přišelců mohou mít jen velmi omezený, pakli ne protichůdný účinek,
- zejména je-li v přistěhovaleckém tělese rozhodující mírou zastoupen islám, nauka přesvědčená o vlastní nadřazenosti. Jakožto taková se přece nebude integrovat v úpadkové západní společnosti; spíš od ní očekává, že uznavši svou méněcennost sama přijme zákon víry Prorokovy. Jak ostatně již ve století sedmém stanovila svatá kniha koránu.
- Nevěřit pohádkám. Ti, kdo k nám nezváni přicházejí, nejsou žádní uprchlíci před válkou a politickým, náboženským či jiným útlakem; kdyby jimi byli, hledali by útočiště v některé bližší zemi svého jazyka a víry. Jelikož tak nečiní, musíme míti za to, že prostě a jednoduše táhnou za lepším bydlem. Dozvěděli se, kolik ve zmíněném Německu či Švédsku obnáší sociální podpora; přepočetli si ji na inflační měnu své vlasti, a oči jim vylezly z důlků. Je nejen potřebné, nýbrž i humánní ušetřit jim zklamání. Už předem jim ozřejmit, že se mýlí; že sociální podpora postačuje k pokrytí jen velmi základních potřeb, kvůli čemuž nemuseli utíkat, ale mohli mít i doma.
- Co z toho vyplývá pro naši stranu civilizačního střetu… pozorně profiltrovat řady zájemců o živobytí v báchorečně blahobytné Evropě. Vydělit z nich všechny, kdo přicházejí bez platných nebo vůbec nějakých dokladů, což by mělo být samozřejmé, ale jaksi není. Rovněž tak všechny, kdo předstírají původ z dejme tomu ze Sýrie, Afghánistánu nebo co je tak zrovna v kurzu; tolik jazykových expertů by se snad našlo, aby odhalili podfuk, jako už vůbec by lež a podvod měly být dostatečným důvodem k okamžitému vyhoštění. Ze zbývajících vytřídit osoby s použitelnou kvalifikací, ostatním dát na vybranou: buď dobrovolný návrat do zemí původu, nebo tak dlouhý pobyt v internačním táboře, až se k návratu rozhodnou sami. V Austrálii je to metoda vyzkoušená a velmi účinná, i stála by možná za napodobení.
Je asi sobecké, co jsem zde nastínil, ale dost dlouho jsme dbali kdečího zájmu, jen ne svého vlastního. Teď bychom to mohli zkusit obráceně, a to dřív, než se státním orgánům vymkne situace z rukou a iniciativy se chopí ulice, se všemi předvídatelnými i naprosto nepředvídanými následky.
Hannover, 22. srpna 2018