Silná slova a časté deklarace Unie o její vzrůstající roli v oblasti energetiky a energetických sítí v konfrontaci s realitou zájmů dnešních členů EU obnažila reálné možnosti Unie.
Stávající znění článku 100 Smlouvy o ES bylo shledáno nepostačujícím. Dnes může podle něj Rada na návrh Komise kvalifikovanou většinou „rozhodnout o opatřeních přiměřených hospodářské situaci, zejména když vzniknou závažné obtíže v zásobování určitými výrobky.“ Nový text tohoto článku bude upraven tak, že „může Rada na návrh Komise rozhodnout v duchu solidarity mezi členskými státy o opatřeních přiměřených hospodářské situaci, zejména když vzniknou závažné obtíže v zásobování určitými výrobky, především v oblasti energetiky.“
Pokud by ale šlo i v dalších částech připravované reformní smlouvy jen o obdobné kosmetické úpravy smluv stávajících, nebyl by důvod se vážně těmito problémy zabývat, nebyl by důvod ke znepokojení při vyjmenovávání všech zásadních oblastí, ve kterých dojde k rozšíření působnosti Unie na úkor členských států a které euroústava přinášela. Bohužel, jen kosmetických úprav doznávají mnohé zásadní změny, které odmítnutá ústavní smlouva přinášela. A tyto změny jsou zapracovávány do stávajících smluv.
Nekomentuji zde tedy ani různé obdobné, nebo ještě drobnější změny, ke kterým s reformní smlouvou samozřejmě dochází, které však zásadní změnu postavení Unie nepřinášejí.
11. „Oblast vesmíru“
Je zajímavé sledovat, jak se některé oblasti, které zjevně nevyhovují zejména oběma jaderným mocnostem Francii a Británii, které rovněž jako jediné dva státy rozvíjejí samostatný kosmický program, mohou vyhnout společné unijní úpravě. Dodejme, že je dobře, že alespoň v takto jednoznačných a nezpochybnitelných oblastech, které se svým vojensko-strategickým dosahem mohou bezprostředně dotýkat národních zájmů zúčastněných členských zemí, Unie nezasahuje.
Přijmeme-li však jako princip, že v rámci Unie existují země či skupiny zemí, které jsou něčím i výrazně odlišné od všech jiných zemí (a zde je to přítomnost kosmického výzkumu, event. vlastních raketových nosičů a vlastnictví jaderných hlavic, což je v rámci EU skutečně jen případ Británie a Francie), a že by do těchto oblastí neměla Unie nijak zasahovat v rámci společných politik, ani pravidel přijímaných společně i se zeměmi, kterých se daná problematika týkat nemůže, musíme toto pravidlo důsledně aplikovat i v jiných oblastech.
A to přibližně tak, jak je tomu v tomto případě v článku 19. o) mandátu pro mezivládní konferenci: „V článku o evropské politice pro oblast vesmíru dohodnutém mezivládní konferencí z roku 2004 bude uvedeno, že přijatá opatření nemusejí vyžadovat harmonizaci právních předpisů členských států.“
12. „Změny klimatu“
Rozsah působnosti EU se již v zakládajících smlouvách rozšíří o novou oblast. Tou se stane „boj proti změnám klimatu.“ Pakliže by formulace zněla „otázky změny klimatu“, bylo by sice možno pozastavit se nad tím, kam až mají nově sahat kompetence Evropské unie, o přímý hodnotový zásah s konkrétním a předem daným vyzněním by však nešlo.
Přímá indoktrinace, která zcela explicitně stanovuje, že změny klimatu jsou natolik významné, že je nutno se jimi politicky zabývat, dále to, že je možno s nimi vůbec něco pomocí nástrojů, jimiž EU disponuje dělat (že je tedy možno tyto děje vůbec nějak ovlivňovat), a navíc, že toto ovlivňování má být přímo bojem, tedy že všechny případné „změny klimatu“ jsou natolik nebezpečné, že je nutno proti nim bojovat, představuje bezprecedentní zásah do konstrukce cílů a politik Unie.
Cíle, ke kterým mají politiky Unie přispívat, tak budou nově (v hlavě XIX Životní prostředí) doplněny následujícím způsobem :
„- podpora opatření na mezinárodní úrovni, čelících regionálním a celosvětovým problémům životního prostředí, a zejména boj proti změně klimatu.“
13. Evropská úmluva o ochraně lidských práv
Bod 19s) mandátu říká dále něco obdobného, co již bylo potvrzeno v části o Listině základních práv: „V článku o postupu pro uzavírání mezinárodních dohod bude doplněno, že dohodu o přistoupení Unie k Evropské úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod uzavře Rada jednomyslným rozhodnutím a ratifikují členské státy.“
Toto zdvojení stojí za pozornost. Jednak by mohlo být na první pohled vnímáno jako redundantní, a to hned dvojím způsobem.
Zaprvé, Členské státy EU smluvními stranami této úmluvy již jsou, a navíc jsou již všechny členy Rady Evropy, která o oblasti, kterými se tato úmluvy zabývá, pečuje. V našem případě byla Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod podepsána jménem České a Slovenské Federativní Republiky již dne 21. února 1991 v Madridu. Pro Českou a Slovenskou Federativní Republiku vstoupila v platnost dnem 18. března 1992 a plně se na ni vztahuje sukcese po rozdělení společného státu. Tato úmluva mohla být ovšem podepsána až poté, co se všechny její elementy staly součástí našeho vnitrostátního ústavního práva, což se u nás stalo ústavním zákonem ze dne 9. ledna 1991, kterým byla u nás přijata Listina základních práv a svobod.
Zadruhé, Listina základních práv byla celá vepsána do původní ústavní smlouvy, a v reformní smlouvě bude na ni učiněn dle bodu č. 9 mandátu pro mezivládní konferenci jen odkaz, který stanoví její právně závaznou hodnotu a vymezí její oblast působnosti.
Tato změna, která je tedy několikerým způsobem potvrzena, ale která dnes zeměmi EU není nijak poptávána, tak přinese mimo jiné to, že Soudní dvůr EU zcela nově získá právo přímo rozhodovat o právech občanů EU, a to včetně těch případů, kdy toto právo až dosud aplikují členské státy.
A nakolik je vymáhání práv a povinností svých občanů vnímáno jako jedna z nejzákladnějších podmínek pro existenci jakéhokoliv státu, získává EU tutu vlastnost všech federálních celků.