Tereza Anteneová se pod své články o britských dramatických událostech v Lidových novinách, naposledy v sobotu, podepisuje jako mediální konzultantka londýnské firmy. Nevím sice, v čem tak asi může Angličanům radit, a neměl bych možná soudit podle jejích relací pro domo. Ty jsou opravdu na pováženou. Nerozlišuje totiž mezi fakty a svým hodnocením, nemá potřebu vyrovnat se s opačným názorem, vede ideologickou válku a basta. Ta v Anglii zuří, proč ale zavádět naše nedostatečně informované čtenáře?
V komentáři o demisi Theresy Mayové se pí Tereza vyžívá v údajných chybách a omylech nešťastné premiérky a posmívá se rozpolcené konzervativní straně, jako by neznala pravé důvody politické krize. Píše, že Mayová neuměla národ usmířit a „slepě respektovala 52 procent voličů, kteří chtěli z EU vystoupit, a 48 procent by tak muselo akceptovat rozhodnutí vůle lidu”.
I slepec ví, že fair play nařizuje poraženým prohru uznat a ve všech pěti britských referendech od roku 1975 tak i bylo. Obě hlavní politické strany ve volebním programu (2017) slíbily výrok plebiscitu respektovat, odchod vyjednat (labouristé zmínili i potřebu kontroly imigrace z EU) a parlament odsouhlasil nejen konání plebiscitu, ale i platnost lidové volby.
A co se nestalo! Nejenže se poražená část Angličanů nevzdala, především poslanci (ze tří čtvrtin zastánci setrvání) vyjednanou dohodu Mayové třikrát odmítli, byť jim vyjednávači EU opakovaně připomínali, že žádné změny nepřipustí, a k tomu si ještě odhlasovali, že z Unie nevystoupí bez smlouvy, takže chudák premiérka neměla jak tlačit na lepší kompromis s Unií. Není divu, že konzervativní média viní celou politickou reprezentaci z pokryteckého manévrování a de facto ze zrady na voličích.
Mayová podle Anteneové „z národní záležitosti učinila stranický boj, o který se handrkovala jen hrstka konzervativců”. Nehorázné tvrzení! Vždyť pro nezávislost na EU v Dolní sněmovně hlasovala téměř polovina toryů (151 ze 314) včetně Severoirčanů, 70 procent konzervativních obvodů volilo brexit a ani opoziční labour na tom není o moc lépe (60 procent), a přesto jejich zástupci hlasovali v parlamentu opačně. Mayovou zničila Evropská unie a následně poslanci obou stran. Jedněm byla smlouva příliš, druhým málo. Jedni nechtějí žádný brexit a nemají odvahu to voličům říct do očí, druzí hodlají vystoupit i za cenu méně výhodného obchodu s Evropou, tak jako s ní obchoduje většina států světa podle pravidel Světové obchodní organizace (WTO), britský HDP tvoří z 80 procent služby, import/export zboží je pro Británii vysoce deficitní (95 miliard liber ročně).
Anteneová jistě ví, že zápas o vystoupení Británie z EU narůstal zejména od unifikační maastrichtské smlouvy (1992), možná si nevšimla, že raketový růst strany nezávislosti (UKIP) a ohrožení stranického duopolu přinutilo před volbami v roce 2015 premiéra Camerona tolikrát slibované referendum vyhlásit. A rozkol národa se opět projevil v nynějších eurovolbách.
Na anglický zápas o suverenitu (slovo autorce neznámé) se můžeme dívat různě, ale fakta bychom falšovat neměli. Není dobré, když čtenáři důvěřují jen svým tak často dryáčnickým nebo ideologicky předpojatým autorům.
Ani Mayová, ani nový premiér národ neusmíří, mezi nezávislostí a podřízeností nevolené nomenklatuře Bruselu kompromis neexistuje.
Jedna strana sporu musí prohrát.